Session 5 - Nualiin příběh

 

Skrze prokletý chrám bohyně Lamashtu, lži a podvody démonické Nualie a nástrahy a odkazy Thassilonské kultury, až na pokraj smrti, zoufalství a malé špetky naděje, putovala hrstka do útrob Thisttletopu, aby získala poklady dávných časů a zastavila zkázu svého milovaného Sandpointu a jeho obyvatel. Aniž by tušili, jaké nebezpečenství je čeká, kráčeli, naši hrdinové, vstříc nejhlubším temnotám nevida, že ještě nedosáhli ani jejich prahu.

 

Poté, co byli Tentamorti zlikvidováni, otevřel se naší skupině pohled na kruté výjevy vyznavačů Lamashtu, vytepané do plechu na velkých kamenných dveřích, vedoucích do Lamashtina chrámu. Odporné bestie drásající břicha těhotných žen, vyvrhujíce z nich ohavná monstra, démoni hodující na zubožených tělech a deformovaní novorozenci, koupaní v krvi, byly jen grafickými náznaky praktik této kruté bohyně. Chrám však musel počkat, neb nejprve bylo zapotřebí zbavit se možných útoků ze zálohy. A tak zamířili všichni na severní část tohoto patra.

 

 

Smutnou událostí je, když některý Hledač podlehne volání hamižnosti, lakoty a sobectví a začne bažit po moci za jakoukoli cenu. O to smutnější je, když je tento odpad naší společnosti prvním zástupcem Hledačů cest, kterého někdo potká. Lyrie Akenja, mladá sobecká mrcha, se se svým kocourem Skivverem schovávala v jakési archeologické pracovně. Když sem naši hrdinové vpadli, přirazili ji ke zdi a nasadili pouta, začala se Lyrie vymlouvat, že je zde jakožto zástupkyně Hledačů cest a nenápadně se sem prý vloupala, studovat jakési svitky. Jako důkaz předhodila Lyrie své poznámky z knihy Historie Thassilonu, kterou napsal Sun Tzuo, a rozbitý, téměř nepoužitelný kompas se sedřeným a omláceným symbolem společenství Hledačů cest a vlajkou Magnimaru. Markus sice jímal neustále jakési podezření o věrohodnosti této osoby, ale přeci jen se s ní nemínil tahat po celém Thistletopu, ani ji nechat utéct, takže ji spoutanou nechali v její pracovně i s kocourem, který pomočil Noli s Gothrimmem. Než ji však opustili, obrali ji o svitky a dvě knihy, které by se jim mohly hodit v jejich dobrodružství. Lyrie jen s velkým vypětím sil potlačovala hysterický záchvat. Jakmile naši hrdinové zamkli tuto pracovnu, vydali se objevovat jižní část tohoto komplexu.

 

 

Dalším překvapením byla místnost, ve které byly králíkárně podobné klícky vyplněné slámou, ve kterých, k překvapení či zděšení, spala 4 goblinní novorozeňata a uschlé maso ohlodávali dva goblinní výrostci. Objevivše soucit k nevinným dětem, zanechali všichni raději tuto místnost svému osudu, který, věřme, nebude jistě nijak slavný, neb, jak již historie naznačuje, kudy naši hrdinové chodí, tudy nezůstávají goblinní hlavičky na goblinních tělíčkách, tudíž nejspíš, teoreticky a pravděpodobně pojdou tato ohyzdňata hlady, či nějakým jiným vlivem prostředí…například otravou ocelí.

 

Jako velikonoční vejce schované ve smradlavé psí boudě, objevili, naši hrdinové, dalšího člena Nualininy skupiny. Tím dotyčným byl Orik Vancaskerkin, který byl přistižen ve své malé ložnici, jak hraje karty sám se sebou. Jakmile vběhli naši nebojácní do této neudržované místnosti, Orik nejprve sáhl po svém bastardu, ale poté, co spatřil Sandpointskou sedmičku, tedy skupinu SS, jak se jim zde pracovně nazývalo, raději hodil svůj meč na stůl se slovy : "Tak na tohle seru.". Při velmi příjemném rozhovoru pak z Orika vypadlo, že je nájemným žoldákem Nualie, která ho vytáhla ze špíny, když se chudý plahočil ulicemi Magnimaru. Sám prý pochází z Riddleportu, ale po aféře, která obsahovala jednu thieflingovskou prostitutku, lektvar lásky a prohnaného alchymistu, byl donucen svou domovinu opustit, neboť jakýsi příbuzný onoho mrtvého alchymisty byl místním náměstkem a Orikovi tak dosti znepříjemnil zdejší pobyt. Aby si zachránil krk, vypověděl tento žoldák i o místní sebrance, která bydlela v pokojích hned vedle. Bruthazmus prý často spává s místními lehkými goblinkami. Tsuto, který spí hned vedle, se prý už dlouho nevrátil, Nualia, která spala na konci chodby, je prý dole ve sklepení a nechce tam Orika pustit, no a Lyrie, ta hnusná podlá mrcha, prý studuje svitky v pracovně. Po těchto informacích, hlavně těch o Lyrii, se Noli a Sintel rozeběhli do místnosti, kde onu dívku svázali. Ta však již zde nebyla, místo toho za sebou zanechala odstrčenou skříň odhalující tajné dveře, vedoucí do dalšího patra. Ačkoli se Noli se Sintelem za Lyrií rozeběhli, hned se zas úprkem vrátili, když jim ve spodních patrech zkřížila cestu Lyrie se samotnou Nualiou za zády.

 

Markus si mezitím s Orikem zahrál LairKeepra o Orikův meč a štít, který nápadně připomínal jeho obličej, a poté, co Markus obé vyhrál, nechal Orika svému osudu. Ten opustil Thistletop neznámo kam. Jeho poslední slova však byla, že jde směrem na Riddleport a ať se postarají o vězně, vedle ve vězení. Poté si sbalil svých pár hadrů a odešel. Ostatní ložnice nepřinesly naší skupince nic užitečného, kromě věčně hořící pochodně.

 

Ještě před vstupem do vězení se, naše znovu scelená skupina, dostala do Polštářové místnosti. Tato komora lásky byla naplněna rudými vyšívanými polštáři a také odporným puchem octa a různých parfémů. Na polštářích se pak roztomile rozvaloval Bruthazmus se svým harémem 4 goblinních slečen. Vyrušen těsně před samotnými orgiemi popadl Bruthasma šílený amok, když jej naši hrdinové napadli, a svou nesnášenlivost k elfům dal Sintelovi a Noli jasně najevo svým těžkým řemdihem. Ostatní goblinky také nezahálely, ale nebylo jim to moc platné, neb všechny zde opět, po tomto bleskovém útoku, ulehly na svá místa, jen už sebou tak akorát maximálně škubaly v posmrtné křeči. Bruthasmovu hlavu odňal od těla Gothrimm, jehož nový suvenýr se mu následně velice hodil, když potkali utýraného vězně v celách s mučírnou.

 

 

Fahír, koňovod, který prý vedl Stínovlase s karavanou, zde ležel jako snůška neštěstí, celý pomlácený a vyprahlý. Sadmička mu otevřela celu, vyléčila jej a doprovodila za Stínovlasem. Když se jej ptali, kdo ho zde hlídal, označil Bruthasmovu hlavu, kterou mu Gothrimm hrdě předvedl. Stínovlas Fahíra poznal a celkem se k němu měl, takže veškerá podezření vůči Fahírovi postupně vyhasla a celá skupina pak pokračovala dál.

 

Dveře vedoucí z cel zákeřně ústily přímo do chrámu zasvěceného Lamashtu, kde na ostatcích obětovaného člověka hodovali Yeth Houndi. Tito pekelní psi, samotní Lamashtini mazlíčci, způsobili hrdinům značné nepříjemnosti, zvlášť když se zdálo, že na ně obyčejné zbraně prostě neplatí. Po pár děsivých momentech však i třetí pekelný pes, který útočil ze zálohy, naposledy zakňučel bolestí a padl a cesta do chrámu tak byla volná. Vnítřní prostory tohoto znesvěceného místa byly opravdu temné a plné násilí. Kamenné fontány obsahující šedivou vodu byly zasazeny v severním a jižním rohu místnosti a dvoje sloupořadí protínaly podélně tuto místnost. Na zdech zde byly zavěšeny ocelové koše, ve kterých žhnulo rozpálené uhlí, vydávající rudý kouř, jenž dával celé místnosti karmínové zbarvení, osvětlujíce tak bas-reliefové řezby, které zobrazovaly nesčetná stvoření hodující na prchajících lidech, v neskutečně odporném výjevu. Oltář z černého mramoru, jehož povrch byl pokryt zbytky prachu a kostí patřících Nualiině otci, se krčil před sochou vysokou deset stop. Socha zobrazovala ženu v poslední fázi těhotenství, jež nahá svírala kukri v každé ruce. Její zjev byl o to děsivější, neb měla dlouhý ještěrčí ocas, ptačí nohy a vrčící hlavu tříokého šakala s vidlicovitým jazykem. Její levé kukri se blyštilo oranžovým světlem a její pravé kukri vydávalo lehkou, arkticky modrou auru. Tak byla do černého mramoru zpodobněna samotná Lamashtu. Na oltáři, mimo jiné, spočívala hlava obětovaného východňana, která zde spočívala hledíce na své ostatky, které předtím pojídali psi. Odpornost sama.

 

 

Danara s Freedou zde zkoumaly ony kalné fontánky velice zadumaně a detailně, což unavené Noli již lezlo krkem a z kalné vody se napila. Po pár vteřinách však zjistila, že to byla chyba, neb se jí udělalo velmi zle a nevolno, a jako Skivver značkoval každý roh, který potkal, tak i Noli od té doby křtila každý kout Thisthletopu svými žaludečními šťávami. Jedinou výhodou snad bylo, že počáteční žízeň ji nyní opravdu přešla.

 

Nedbajíce na nevolnost vyvolanou kalnou vodou či výjevy na zdech chrámu, pokračovala naše Sedmička nyní vstříc samotné Nualii. Goblinní galerie, na kterou narazili po cestě, jim vyjevila do mixtury bláta, krve a barev načmáraný obrazec Thistletopu, v jehož dolních patrech byl vykreslen goblin s dlouhými drápy a odhadovanou velikostí kolem čtyřiceti stop. Jestli tohle měl být Malfeshnekor, to mohli mnozí jen hádat, avšak většina tak učinila a neodrazeni touto novou informací vyrazili zabarikádované dveře v dalším patře.

 

Po hale obsahující 6 soch, které, jak vypověděl Gaar, zpodobňovaly Karzouga, Runového vládce, který prý ovládal hlavní město Thassilonu, čekaly na naše hrdiny dvoje dveře, oddělené od této haly úzkou chodbou. Sintel na vlastní kůži objevil v oné chodbě past tak, že jen tak tak stihl uskočit kůsám dvou soch, které po něm máchly, když mezi ně vstoupil. Tato starověká past však nikoho nedokázala rozhodit. Poté, co Markus obě kůsy rozsekl, někteří past ledabyle přeskočili, kdežto Gothrimm využil svého štítu, jako mostu přes tuto dlaždici. Nyní přišlo rozhodnutí. Vlevo, nebo Vpravo? Vlevo, vybralis si téměř okamžitě a vstoupili do kruhové místnosti.

 

Široké police z rudého mramoru lemovaly tuto místnost, jež byla osvětlena hořícími lebkami. U protější zdi stála menší fontánka s ledově modrou vodou, vydávající příjemně bublavé zvuky. Uprostřed místnosti pak stály dvoje křesla, v nichž v jednom seděla Nualia, hladící svého posledního pekelného psa a u druhé stála Lyrie, žalující na skupinu, která ji tak hrubě napadla. Nualia, přesvědčena o vlastní moci, neb již podstoupila částečnou přeměnu v démona, začala Sedmičku přesvědčovat, aby se k ní přidali a pomohli ji vypálit Sandpoint pod příslibem bohatství a moci samotné Lamashtu. Naši neochvějní však jen chvíli předstírali zájem, aby z polodémonky dostali co nejvíce informací a poté se na ni vrhli s odhodláním ji zničit. Ukázal se však, že polodémonka přeci jen vládne velkou silou, neb polovinu družiny omámila a společně se svým psem a Lyrií pak začali naše hrdiny postupně jednoho po druhém vysilovat, až na samý kraj smrti. Když už se zdálo, že je vše ztraceno, přeci jen svitla naděje, neb ve chvíli, kdy Nualia srazila Noli k zemi a chystala se z ní vysát poslední zbytky života, usekl Markus , této následovnici Lamashtu, v poslední chvíli její démonickou ruku, zářící smrtícím kouzlem, a poté překvapené Nualii usekl hlavu. Jakmile Nualia padla, pekelný pes a Lyrie již nebyli žádnou výzvu a přidali se záhy ke své paní.

 

Naprosto vyčerpaní, zubožení a zbídačení, odpočívají naši hrdinové v této místnosti, pročítajíce si četné dokumenty, které zde Nualia shromažďovala, a ve kterých byl sepsán celý Nualiin příběh. Gaar se jal studovat zvláštní amulet se symbolem sedmicípé hvězdy, který měla bývalá celesiálka na krku a všichni společně se připravují na odhalování zbylých částí tohoto patra, očekávajíce střetnutí s Malfeshnekorem.

 

Kdo je Mafleshnekor, kde se nachází poklad, o kterém se Nualia ve svých spisech zmiňuje a kdo vypustil gobliny, to vše přinese další díl.