Session 6 - Malfeshnekor
Je téměř půlnoc a Sandpointská sedmička se probouzí z neklidného spánku. Zlaté oči Nualie na každého z nich upírají děsivý pohled ženy, jíž byla před nedávnem uťata hlava. Zdá se, že je vše klidné a že poslední hrozbou na jejich cestě nastolení pořádku jest jen Malfeshnekor. I čekali někteří nebetyčný poklad, o kterém se zmiňovala Nualia, avšak za dveřmi se skrývalo přeci jen něco jiného.
Nebylo nad čím váhat, neb zbývaly jedny jediné kamenné dveře, které ještě nebyly otevřeny. Ačkoli tak byli všichni vysíleni, přeci jen se odhodlali alespoň poodkrýt ostatní kouty tohoto zrádného místa a přijít na nebezpečenství, které by ještě mohlo hrozit. Za oněmi dveřmi nalézala se místnost ve tvaru písmene "L": Po jejich levici končila místnost velkým zlatým pilířem, který se jevil, jako by byl vytvořen ze samých zlatých mincí. Po pravici stály mohutné kamenné dveře zdobené výjevem dvou kostlivců, kteří se snaží dosáhnout na vrchol hory vytvořené z lebek.
Jakýsi šestý smysl naznačil našim hrdinům, že za zlatým sloupem by mohl být schován právě Malfeshnekor. Proto se rozhodli raději vejít do kamenných dveří, doufaje, že je zde žádné velké nebezpečí nečeká. Bohužel, i ti největší se někdy mílí.
Místnost, do které vstoupili, byla jakousi kryptou, kdy ve výklencích ve stěnách stály sarkofágy dělníků a vpředu uprostřed tyčila se socha Karzouga, dávného Vládce run a správce Xin-Shalastu. Gaar, tušíce v každé kryptě nějaký poklad, jal se hledat tajné dveře, které by jej zavedly za vytouženým zlatem.
A věru našel je. Tedy objevil spíše rýhu ve zdi, která nesla tvar dveří, avšak zatím nevěděl, jak je otevřít. Proto prohledával celou místnost, aby nalezl mechanismus, který by jej dostal za ony dveře. Když však ohledával jeden ze sarkofágů, čekalo jej nepříjemné překvapení. Přímo z vytesaného kamene sáhla po něm ruka černá jako noc. To 4 Stíni, duše stavitelů, kteří zde byli pohřbeni proti své vůli, střežili tuto místnost proti vykradačům hrobů. Říkáte si jistě : "Jen čtyři nepřátelé, to není výzvou pro naše hrdiny!" a měli byste pravdu, jen kdyby na Stíny platily běžné zbraně. Nepříjemné tak bylo zjištění, že ocel Stínem prochází jako dlaň vzduchem.
Dotyk Stína je ledový jak nejchladnější vítr a svou rukou vám dokáže sáhnout na srdce, a to doslova, a vysát z vás životní sílu. Kritická chvíle byla to pro tuto skupinu, zvlášť když Noli s Gothrimmem raději takticky ustoupili, než aby tam stáli a překáželi těm, kteří věděli co se Stíny dělat. Mezitím, co se bojovalo, jal se Gothrimm zkoumat zlatý sloup z mincí. Zkoušel z něj zlato vyrýpnout, ale bohužel to nešlo. Konsternován z této skutečnosti, vzal své kladivo a pokusil se sloup rozbít. Jen stěží se dá popsat smutný výraz, který měl v obličeji, když zjistil, že veškeré zlato byla jen iluze a to, co odpadlo po nárazu jeho kladiva, byl jen kus kamenné omítky sloupu. Nakonec byli Stíni poraženi, ale bylo to neslavné vítězství, neb téměř všichni byli k smrti vyčerpáni. Ještě než se rozhodli odejít, pomohla Noli Gothrimmovi v rozlousknutí záhady zlatého sloupu. Společně nalezli dva otvory po stranách sloupu, kam každý vložil pár zlatých a sloup začal pomalu sjíždět pod zem. Jakmile přišli na tento mechanismus a podívali se do rozvětvené chodby, která se tyčila za sloupem, raději šli s celou skupinou pryč.
Ti největší hrdinové (tedy ti co přežili) vědí, kdy je zapotřebí odpočinku a nabrání sil k pokračování ve svém dobrodružství. Proto Sandpointští neváhali a rozhodli se vrátit se do svého města, nabrat zásoby a pokračovat v tom, co začali.
Po cestě ven se rozhodli, že vezmou goblinní mláďata, tedy ta, co je nepokousala, do pytle a předají je Gogmutovi, goblinnímu šamanovi, kterého nechali přivázaného na stromě před Thistletopskými křovinami. Jakmile se jim však podařilo překonat s koněm most a prodrásat se křovinami, tak zjistili, že onoho šamana někdo odřízl od stromu a dovolil mu utéct. Stopy naznačovali, že tím nezbedným byl Orik, žoldák, kterého předtím nechali uprchnout. Jelikož nebyl nikdo, kdo by se o gobliňata postaral, vysypali ta holata v lese na zem a nechali je svému osudu s nadějí, že je zde nějaký goblin najde.
Jakmile se trochu sebrali, vyrazii do Sandpointu, kde je již čekal dav jásajících lidí. Starostka Deverinová si je pozvala do své pracovny a nechala si vyprávět vše, čím prošli. Jako odměnu za jejich zásluhy pak každého veřejně odměnila zlatým glejtem statečnosti a věnovala jim symbolický klíč od města, společně se zaslouženou odměnou.
Na právě probíhající oslavy však nedbali a jali se prodávat vše, co ukořistili a nakupovat nové vybavení a zásoby pro svůj úkol. Dotyky Stínů je však všechny velmi poznamenaly a tak bylo též zapotřebí někde se vyléčit. Katedrála jim všem byla samozřejmě otevřena, avšak ukázalo se, že Noli s Gothrimmem mají jakési nevyřešené spory se samotnou Desnou. Otec Zantus, vida, že tato bohyně jim není příliš nakloněna, rozhodl se, že oba přesvědčí, aby vzdali Desně dík a usmířili si ji. Řekněme… že slovní souboj to byl dramatický, ale Zantus nakonec zvítězil. Noli tak vysypala pytel s měďáky na oltář Desny a společně s Gothrimmem ji vzdali svůj dík. Sice trochu po svém, ale přeci jen. A tak samotná Desna, potěšena jejich dary, které si vzala, se s nimi usmířila.
Poté, co naši hrdinové získali hromadu zlata za prodej všech cenností a následně ji opět celou utratili za zásoby, odešli za Quinkem, místním kronikářem. Quink téměř dostal infarkt z historických dokumentů, které mu přinesli a které, povětšinou, potvrzovaly jeho osobní domněnky a za oplátku jim dal několik svitků. Přislíbil též, že jim dá odměnu za každou další kapitolu knihy Sun Tzua, kterou přinesou. A když se někde mluví o odměně, to by bylo, aby se po těch stránkách aspoň nepodívali.
Druhého dne odcestovali všichni opět do Thistletopu, kde hodlali poodkrýt zbytek sklepení. Jejich první kroky směrovaly k nalezeným tajným dveřím. Gaar začal pilně studovat každý kámen, každou skulinku a prasklinku v místnosti, jen aby nalezl mechanismus, který otevírá dveře, což však Gothrimm nemohl vydržet, zamyslel se a pomocí složité dedukce a teorie Occamovy břitvy přišel k tajným dveřím a silou do nich strčil, čímž je otevřel.
Za dveřmi nacházela se místnost pokrytá freskami zlatého města Xin-Shalastu, avšak tato místnost, původně pokladnice, byla zatopena vodou a celkově jaksi propadlá do země. Zbytky drahých, dnes však již bezcenných, pokladů se ještě válely v jezírku, které zbylo z této pokladnice. Co však nejvíce zaujalo byla pět stop vysoká zlatá helma, nejspíše patřící jakémusi obru. Jakmile se naši hrdinové k této helmě přiblížili, začala se sama od sebe pohybovat. Nejprve se vzpřímila a udělala pár kroků ke břehu. Poté z ní vyjela dlouhá klepeta zbytek nohou Kraba Poustevníčka, který si z helmy udělal na několik století svůj domov. Tento mohutný krab si chránil své teritorium a na skupinu okamžitě zaútočil. Neměl však nejmenší šanci na úspěch. Jediné co z něj zbylo tak byla pozlacená helma a krabí prsty. K potěšení všech se v pokladnici přeci jen nalézaly nějaké ty cennosti. Nebylo jich mnoho, ale každý drahý kámen a amulet Přírodní zbroje potěší.
Již nebylo kam jít a tak se všichni přeci jen rozhodli čelit Malfeshnekorovi. Sloup, který jim bránil v cestě nechali za cenu asi 50 zlatých sesunout pod zem. Chodba vedle ke třem dveřím. Dvoje byly obyčejné kamenné, jako všechny ostatní, ale ty třetí byly mohutné dvoukřídle dveře se prohlubní ve tvaru sedmicípé hvězdy se složitým mechanismem na místě, kde původně asi mělo být madlo. K otevření těchto dveří byl zjevně zapotřebí klíč, který nikdo neměl. Nezbylo tedy, než prohledat zbylé místnosti.
První dveře vedly do jakési komunikační haly. Tato zaoblená místnost obsahovala vyvýšenou platformu, na které byl dosazen mramorový trůn. Na obou stranách stály sochy rozmrzelého muže, držícího knihu a kůsu a na onom trůně seděla éterická postava muže, který byl zobrazován na sochách. Zdálo se, že se duch snaži dávat audienci, neboť jeho ruce, zdobené drápovými prsteny, se pomalu hýbaly a lehce mávaly. Řeč, kterou mluvil byla velmi tichá a těžko rozeznatelná, v jakémsi zvláštním jazyce, v jazyce Thassilonu. Byl jakousi projekcí, neboť zpráva, kterou téměř už jen šeptal, se neustále opakovala.
"…jde po nás, ale já vám nařizuji vydržet! Pozřete moji moc, proti níž je Alaznistin hněv jen záblesk drobného světla. Mou finální práci si vezměte do hrobů a nechte její vzpomínku být tím posledním, co…"
Nic více zde nebylo nalezeno.
Druhá místnost byla o něco pestřejší. Na kamenných stolech byly různé háky a skalpely. Možná chirurgické nástroje, možná též nástroje pro mučení. Nebylo to k rozeznání. Jisté je, že jich bylo mnoho a pokrývaly desky stolů. V koutě místnosti se poté nalézala hromádka jakýchsi lidských ostatků. Hromádka byla příliš velká na to, aby patřila jednomu člověku, ale zase příliš malá na to, aby patřila dvěma. Vypadalo to, jako ostatky jakéhosi mutanta, z jehož těla vyrůstalo tělo další, ale bohužel, nebylo možné soudit.
Jakmile se k této hromádce přiblížili … kosti se ani nehnuly, za to do očí je uhodil záblesk stříbrného předmětu, který se válel na stole mezi poházenými nástroji. Byl to sedmicípý klíč k mohutným vratům. I jali se tedy všichni dveře otevřít.
Místnost byla naplněna září ohně, který se nalézal uprostřed místnosti v jámě o průměru 10 stop. Žhnoucí oheň vydával zápach spálených vlasů a stovky zlatých svící na svícnech v rozích místnosti vydávaly světlo bez toho, aby se tavily. Jížní zeď nesla veliký symbol sedmicípé hvězdy. Všichni opatrně vkročili do místnosti, rozhlížeje se opatrně kolem, avšak nic neviděl. Když náhle Gaarovi na ramenou přistály neviditelné drápy a cosi jej mocně hryzlo do ramene. Ve chvíli se zjevil Malfeshnekor, veliký Barghest, který zde po staletí vyčkával, přivázán magickými okovy, a čekal na své vysvobození. Po staletí zde hladověl a lačnil po krvi, kterou měl nyní možnost dostat.
Jeho kůže byla téměř neprůchodná, nepůsobily na něj šípy, byl obrovský a jeho drápy trhaly maso při jednom zásahu. Boj to byl dlouhý a únavný, neb Malfeshnekor měl tuhý kořínek. V jednu chvíli to i vypadalo, že toto sou poslední chvíle našich hrdinů, když přinutil barghest Sintela utéct a málem zabil Gothrimma, ale s pomocí léčení od Danary, které, poté co poděkoval Desně, přeci jen mělo účinek, se role opět obrátily. Téměř nikdo mu však nebyl schopen zasadit smrtící úder. Jen Noli s Markusem dokázali jeho obranou proniknout a polámaly mu mnoho kostí v těle. Avšak poslední ránu mu zasadila Freeda, svými smrtícími magickými střelami, kterým nemohl Malfeshnekor vzdorovat a ve chvíli padl mrtev k zemi.
Po prohledání místnosti a vyrabování všeho cenného co zde nalezli, rozhodli se všichni dát si zasloužený oddych, než se vrátí do Sandpointu s touto úžasnou zprávou o smrti Malfeshnekora.
Bujarí, veselí, oslavy, nadšení, radost, smutek, láska, vášeň, tajemství a nebezpečí, to nás jistě čeká příště, neb tam, kde jsou velcí hrdinové, nastávají i velké problémy. Pro tentokrát však dobrou noc.