Session 7 - Sirotčinec
Mí drazí studenti. Posledně jsem vám sliboval dobrodružství, smutek a nebezpečenství a také vám jej nyní přináším. Jaké strašlivé věci se schovávaly v Sandpointském sirotčinci, co zmůže démon alkoholu a co znamená přátelství za každou cenu, to vše přinese dnešní díl.
Po porážce Malfeshnekora již nebylo v Thistletopu nic, co by jakkoli naše hrdiny ohrožovalo, a tak se všichni vydali zpět do Sandpointu na zasloužený odpočinek. Most, který spojoval břeh s pevností, však pro jistotu odsekli, aby alespoň ztížili její znovuobsazení. Co se týká cesty zpět do města, nevyskytly se žádné potíže. Ba naopak, příroda byla až nezvykle tichá. Sintel vysoudil, že to bude přicházejícím deštěm, který přišel kolem půlnoci, ale příroda jistě měla i jiné své důvody mlčet jako hrob.
Po příchodu do města se již nekonaly žádné bujaré oslavy na přivítání našich hrdinů. Lidé velmi rychle zapomínají a bohužel některé věci berou jako samozřejmost, avšak stále jim prokazovali patřičnou úctu a respekt. Starostka Deverinová byla velmi potěšena, že je Malfeshnekor mrtev a poslala lodní hlídku k Thistletopu, aby obhlídla situaci. Co se bude s Thistletopem dít dále, to se ještě uvidí. Po hlášení starostce tak následovala pitka U Draka. Nekoukejte tak. Člověk sice musí umět bojovat, ale musí to umět též i pořádně oslavit.
Ameiko připravila svým hostům mohutná krabí klepeta, která přinesli z Thistletopské pokladnice, a nalévala místní kořalku a medovinu. Ačkoli bylo v hospodě rušno, nikdo se neodvážil rušit klid a večeři místních zachránců. Tedy do chvíle, než jeden z místních štamgastů, Vítek "Velkáhuba", nezačal hořečnatě vyprávět o tom, jak potkal Sandpointského ďábla. A že prý je ďábel vždy předzvěstí něčeho zlého, a že když se objevil před nedávnem, tak se objevila i tahle samozvaná hrdinská sebranka, jakoby náhodou na město zaútočili goblini a zvláštní schodou náhod se v ten samý čas začaly dít podivnosti na Thistletopu a začalo strašit v Turandarokské akademii, protože úplnou náhodou před dvěma dny zemřel jeden ze sirotků, konkrétně mladá holčička Anevia.
Gaar s Markusem brali toto tlachání jen jako kecy přetaženého opilce, avšak ve chvíli, kdy se začal Vítek obouvat do "schopností" naší sedmičky, Noli ruply nervy. Prudce se postavila a snažila se opilce zpražit drsnými slovy. A jelikož v sobě měla pár promile, nebála se mu ani po chvíli vyhrožovat násilím. Nejvíce jí však dopálilo, když ten "ochlasta" vypustil z úst, že "ženská jako ona má být doma a rodit děti.". To byla poslední kapka do Nolina přetékajícího poháru sebeovládání. Aby se však neřeklo, dala Noli Vítkovi první ránu. Vítek se toho nebál využít a mocně se rozpřáhl svou tlustou dlaní, aby jí uštědřil pořádný pohlavek. Jelikož byl však téměř na vrcholu svého alkoholového kopce, musel se při úderu opírat o stůl, aby sám nespadl. Když pak neomylně promáchl fackou do prázdna, měl co dělat, aby se udržel na nohou.
Celá hospoda ztichla a začala sledovat Vítkovo počínání. Ten ujistil své přátele, že má vše pod kontrolou a na Nolino vybízení se snažil zasadit druhý úder, tentokrát pěstí. Zklamaný a naštvaný byl Noliin výraz, když tlusťochova oteklá pěstička proletěla kolem její hlavy, jakoby mířila na několik nepřátel, kteří tam však nebyli, a celé jeho tělo se pak pod sílou setrvačnosti svalilo v před na zem. Naštvaná Noli vrhla dračí pohled na Vítkovy kamarády. Pohled, který lačnil po boji, po krvi a po odvetě. Oněch hospodských povalečů se zmocnil takový strach z nakládačky, že raději zapřeli, že Velkouhubu znají a dělali, že tam nejsou. Barbarce tedy nezbylo nic jiného, než se vrátit ke svému stolu.
Hřebem večera byla aukce hlav padlých nepřátel, kterou naši hrdinové zinscenovali v salónku. Skupiny obchodníků zde právě dohadovaly obchodní transakce, avšak slovo "dražba" je zaujalo natolik, že okamžitě všeho nechali a připravili místnost k aukci. Ameiko se zhostila představení dražených hlav a spustila dražení. Hlava Bruthasma se chvíli válela na aukčním stole, ale po pár minutách si ji přece jen vzal jeden z východňanských kupců, jakožto suvenýr. Velmi žádaná byla Nualiina hlava, o kterou se ještě chvíli přetahovalo několik kupců, ale nakonec přeci jen vyhrál jakýsi Magnimarský zbohatlík. Poslední hlavou byla ta Malfeshnekorova, kterou nakonec vyhrála sama Ameiko Kaijitsu a nechala si ji pověsit na zeď přímo proti vstupním dveřím.
Jakmile bylo vše rozprodáno, rozhodla se půlka skupiny, že půjdou spát. Jen Gaar, Gothrimm a Noli ještě zůstali v hospodě, propadajíce se hlouběji a hlouběji do svého opileckého stavu. Kolem jedenácté večer však trkla Noli do hlavy jedna myšlenka, konkrétně vzpomínka na Vítkovo vyprávění o Sirotčinci, ve kterém straší. Nedalo jim to a alespoň se vypotáceli ven před Akademii, aby se alespoň na budovu podívali. Noli stále chtěla jít dovnitř, ale Gaar s Gothrimmem byli proti. Jejich rozepři nakonec rozsekl vyděšený dětský výkřik vycházející přímo z budovy akademie. Onen výkřik jakoby však někdo v půlce utnul. Našim třem hrdinům to nedalo a šli se podívat na mumraj světel, který se v akademii rozzářil. Jakmile se však přiblížili ke vstupním dveřím, dveře se rozrazil a do Noli v běhu vrazila sestra Anna, která spěchala pro otce Zantuse. Náraz do svalnaté Noli Annu zastavil a když spatřila tři místní hrdiny, poprosila je, aby za Zantusem zaběhli oni. Noli s Gaarem o tomto aktu začali diskutovat tak, že Anně došlo, že zde nepořídí a raději bezeslova běžela pro otce sama. To už se však naši tři opilci dopotáceli dovnitř.
V Akademii byl celkem mumraj. Sirotci, kteří zde bydleli, vykukovali ze svých pokojíků a tři učitelky zde neustále pobíhaly, starajíce se o zvláštně zraněného chlapce. Onen chlapec byl zdrojem nočního výkřiku, nyní tam však bezvládně ležel na své posteli, jakoby spal. Když se naše trojice přibelhala ke zraněnému, nejprve však po cestě vyděsila pár dětí, které raději zavřely dveře a šly spát, nebyli zrovna vřele přivítáni ošetřující sestrou. Táhla z nich hospoda a tak se je učitelka snažila vyhnat pryč. Ilsoari Gandethus, ředitel této akademie a známý bývalý dobrodruh, po chvíli přišel ze své pracovny a raději si vzal trojici k sobě na čaj, než přijde otec Zantus. Čaj našim hrdinům sice moc nevoněl, ale alespoň jim pomohl si trochu srovnat myšlenky. Během tohoto rozhovoru se Ilsoari snažil představit svou akademii, jakožto původně vysokou školu, kterou však museli předělat na sirotčinec. Nyní je to akademie poskytující základní vzdělání a také útočiště nechtěným dětem. Gaar sice nevypadal, že by poslouchal, neboť si celou dobu hrál z mincí, která mu proplouvala mezi prsty a mezi dlaněmi všemi směry, zato Noli se tvářila dost zaujatě, zvláště, když Gandethus zmínil, že za poslední dva dny je ten chlapec druhým případem, který se tu odehrál.
Po půl hodině dorazil otec Zantus. Přiběhl k nemocnému chlapci a za pomoci magie Desny jej opět přivedl k bdělému stavu mysli. Zdálo se, že chlapec byl jaksi magicky začarován do komatu. Noli si však nedala pokoj a chtěla celé věci přijít na kloub. S Gaarem, Gothrimmem a jednou sestrou tak prohledali jak sklepení, tak podkroví. Na půdě akademie byla stará kotelna a skladiště s odloženými skříněmi a stoly. V místnosti s harampádím pak nalezli hromádku plyšáků a v ní poté červenou pentli do vlasů. Mrtvá Anevia si zde prý hrávala se svým imaginárním přítelem Theodorikem. Anevia prý byla vcelku osamělá dívka odložená bohatší kupeckou rodinou. Nikdo se s ní moc nebavil a ona sama prý ani po ostatních moc netoužila. Spíše se lidí bála a neustále si hrála se svým plyšovým medvídkem a přítelem Theodorikem, kterého si prý sama vysnila. Gréta, učitelka, která vedla naše hrdiny na půdu, nechala detektivy detektivovat a odebrala se do kotelny dolít vodu do sprch.
Když se naše trojice chystala odejít z pokoje, náhle je zachvátila prazvláštní úzkost. Strašidelnou půdu ozařovalo jen světlo jedné lucerny, všude bylo hrobové ticho a temné mrazení chytalo za srdce našich hrdinů. Ticho začaly prorážet nejprve tiché, nerozeznatelné zvuky, které se začínaly vyostřovat. Nejprve vzdálené hlasy se měnily v dětské nářky, podivný smích a chichotání, které zalilo okolí našich tří. Mezi zvuky nářku a fňukání vynořovali se dva hlasy, jeden dívčí, druhý chlapcův, které říkaly jednu jedinou báseň:
Už ho slyšíš vstávat?
Támhle nad schody?
Už jej slyšíš plakat?
Je to on či ty?
Můžeš říct, že mluvíš?
Jsi k mlčení nucen?
Jsi to ty, kdo pláče?
Jsi ten kdo je chycen?
Když sirotčinec básní
a šeptá podkroví
jsi to ty, kdo pod střechou
zděšen si hoví?
Když slyšíš svůj hlas
Přicházející z hůry
to nejsou zvuky tvoje
to šeptají stvůry.
Hrdinů se zmocnil strach a úzkost, zvláště když Gaar zahlédl jakousi magickou auru, které se mihla chodbou. Jakmile aura zmizela, pomalu se začaly vytrácet i ony hlasy. Pro trojici to byl jasný signál toho, že mají zmizet. Když seběhli ze schodů dolu, chvíli rozmlouvali o tom, co tam nahoře vlastně slyšeli, když Gaar z hora uslyšel znovu onen dívčí hlásek: "Pojď si hrát." Lákal jej nevinný hlásek z půdy. Gaar však odmítal uposlechnout. Když svůj zážitek sdělili Zantusovi a místním učitelkám, jedna z nich se vyděsila a hovořila o jakémsi Půdním Našeptávači. Je to prý duše mrtvého dítěte, která bloudí po svém domově a hledá si někoho na hraní. Nevěřila, že by toto stvoření, jehož básní děsily zlobivé děti, mohlo existovat, ale výpověď našich hrdinů její názor pozměnil.
Zantus potvrdil, že je teoreticky něco takového možné a také nabídl, že bude lepší řešit to druhého dne. Noli s Gothrimmem si však nedali pokoj. Gaar ale po chvíli odešel, neboť si s Grétou, která se vrátila z půdy, vyměnil několik ostrých názorů ohledně záchrany světa v opilosti. A tak pouze dva z celé sedmičky hlídali sirotčinec. Gothrimm se rozhodl odejít hlídat na půdu k plyšákům a Noli si ustlala v prázdném dětském Anevině pokoji.
Čas plynul a nastával dlouhá chvíle. Uběhla půlnoc, poté první hodina ranní a jakoby se nic nedělo. Gothrimm z dlouhé chvíle šel obhlédnout hromádku s plyšáky. Kolem dvaceti plyšových hraček se válelo jen tak v rohu na hromádce. Od plyšových medvídků po vlčky či červy. Snad vzpomínky na dětství, snad záchvat infantilnosti přepadl Gothrimma a nutil jej pečlivě zkoumat každou hračku. "Pojď si s námi hrát." Ozvalo se náhle z temnoty za jeho zády. Trpaslík neváhal a otočil se s dvěma plyšáky právě v rukách. "Pojď si s námi hrát." Opakovaly hlasy, které patřily malým stvořením. Byly dva a byli velcí jako děti, avšak místo hlavy jen liščí lebka. Stáli tam a jeden měl na sobě modré otrhané tričko a v rukách hračku, plyšového vlka, a ten druhý v rudých otrhaných šatičkách a s jednou červenou pentlí, která mu z lebky vysela k rameni, svíral plyšového medvídka, který měl v očích zapíchané jehličky. "Pojď si s námi hrát." Opakovaly dvě naklánějící se liščí lebky. Gothrimm zkoprněl a nejprve nevěděl co dělat, poté však nechvíli předstíral, že si hraje s plyšáky, co měl v rukách. Děti na to nereagovaly moc vlídně. "Začni křičet." Žádali jej zákeřným dětským hláskem. To již trpaslík odmítl a raději sáhl po svém štítu a sekeře. Ony kostry dětí téže neváhaly a skočily na Gothrimma. Kolem obou rozpínala se aura dětského pláče a nářku a obě stvoření se zakousávala do trpaslíkových plátů, než nalezla jeho krk. Gothrimm zakřičel, když se rozmáchával sekerou, avšak kousnutí do krku od jedné z těch stvůr, jakoby mu vytrhlo hlas z těla. Stihl zasadit jeden úder, avšak druhé kousnutí jakoby vysálo jeho duši a on se svalil bezvládně k zemi.
Noli, která hlídala dole, uslyšela jakýsi tupý náraz z půdy. Přišla ke schodům a křičela na Gothrimma, co tam dělá. Náhle uslyšela ze shora jeho hlas říkající, že je vše v pořádku, že pouze zakopl. Nedalo to však Noli, která věděla, že trpaslíci vidí ve tmě perfektně, tudíž špatně zakopávají, a vydala se nahoru. Mluvila na trpaslíkův hlas, který ji odpovídal, jako by to byl sám Gothrimm, až pak viděla trpaslíka ležet na hromadě hraček. Chvíli na něj mluvila, avšak náhle přestal trpaslík mluvit. Proto si Noli vytasila a vydala se nejistě trpaslíkovi vstříc. Pár kroků po temné půdě vrzalo a skřípalo, avšak nikde nebyly známky nebezpečí. Když se již přiblížila k ležícímu trpaslíkovi, jakoby odnikud se zjevili oni dva kostlivci a vrhli se na ni. Noli se bránila, seč mohla a snažila se utéct, avšak těžko se utíká šíleným dětem. Z posledních sil, než padla na zem, zakřičela Noli na poplach.
Jejich bezvládná, pokousaná a potrhaná těla nalezli pracovníci akademie pár minut poté, co Noli zakříčela a vzbudila tak personál. O půl hodiny později již přiběhl utahaný otec Zantus s několika akolity a snažili se Noli s Gothrimmem stabilizovat. Jejich stav byl však natolik zoufalý, že je museli přenést do chrámu na operaci. První se o jejich stavu dověděl Gaar, jehož zburcovaly zburcované stráže. Gaar nedbal ničeho a utíkal pomoci Zantusovi dostat oba zbídačené do chrámu, kde se již časně z rána modlil Sintel. Když se Sintel dozvěděl, co se stalo, pospíchal říct tu nešťastnou zprávu ostatním. Všichni se tak shromáždili před operačním sálem. Kde čekali, jak to celé dopadne. Po dvou hodinách urputného zápasení s životy našich dvou hrdinů vyšel ze sálu Zantus, celý zbrocený krví, potem a slzami. S lítostí musel všem oznámit, že Noli s Gothrimmem, přes veškeré snahy, zemřeli na operačním stole. Hrobové ticho a zoufalství, které nastalo potom, se dá jen stěží popsat. Gaara přepadl takový smutek, že běžel k oltáři svého boha a prosil jej za odpuštění, vzlykal, naříkal a propadal neskonalému žalu.
Markus však neztrácel naději. Přece musel existovat způsob jak přivést své přátele opět k životu. Zantus souhlasil, avšak k takovému procesu je zapotřebí doslova jmění a výsledek je stále nejistý. Velekněz se ale rozhodl, že věnuje našim hrdinům pro tyto účely veškeré postradatelné jmění katedrály, sesbírané od samotných věřících a z dotací od města, jen aby byla alespoň šance přivést oba k životu. Kněžskou cestou však mohli vzkřísit pouze jednoho a nikdo si nechtěl vzít na svědomí rozhodnout kterého. Náhle však padl nejistý nápad. Vzkřísit oba hrdiny za pomocí druidských kouzel. Ta sice vzkřísí bytost ve zcela novém těle, avšak nikdo nikdy dopředu neví, jaké to tělo bude. Shodou náhod a okolností potkali naši dobrodruzi den předem madam Mvashti, jak vychází s jedním druidem do lesů. Neváhali tedy a vydali se za touto podivínskou vědmou. Ta je odkázala do Tickwoodského lesa, za elfem, jménem Silverleaf.
Silverleaf žije samotářský život v periferní části Tickwoodu. Když uslyšel právě toto ze svých mnoha jmen hned pochopil, že dobrodruzi přichází od madam Mvashti. Druidovi bylo vysvětleno, co se po něm chce, a následně mu byly předány malíčky obou padlých, které předtím odřízli z jejich mrtvých těl. Silverleaf za nemalý peněžní obnos s procedurou souhlasil, avšak měl dvě varování. Tím prvním byla nejistota o tom, jaké tělo oba dostanou, a tím druhým byl nedostatek oleje potřebného k oživení druhého padlého. Rudá orchidea, vzácná rostlina nalézající se po kusech v nejhlubších koutech lesa, byla rostlinou, kterou museli hrdinové přinést, aby zachránili svého druhého přítele.
Cesta do hlubin Tickwoodu trvala 3 hodiny, než nalezli stesku vedoucí do samého srdce hvozdu. Po cestě číhala řada nebezpečí, tím největším však byli divocí vlci, kteří zde vedli nezdařilý lov na vysokou a svůj neúspěch si chtěli vykompenzovat právě na našich hrdinech, které přepadli přímo na cestě. Divocí vlci byli tuzí a zákeřní, kousali a strhávali dobrodruhy na zem, avšak stejně po chvíli podlehli hrdinskému běsnění. Sintel sice vyšel z tohoto souboje s velkými zraněními, ale Markus, oddaný služebník Desny, jim všem opět zvedl náladu, když jejich rány zhojil.
Když došli do srdce lesa, již na ně čekala rudá orchidea, ozářená jedním slunečním paprskem, který protkával jak zamračenou oblohu, tak hustý les. Problém však byl, že celá pláňka, na které rostla, byla poseta hady. A ne ledajakými. Dokonce goblinními hady, strašlivými aberacemi vzniklými…. prazvláštními cestami. Hadi byli naštěstí ustříleni ještě dříve, než se stačili k hrdinům přiblížit. Freeda sama dokonce jedním mocným ohnivým paprskem smetla celé hejno jedovatých hadů. Květ orchideje byl utrhnut a donesen k druidovi.
Na předělu dní tak byly učiněny dva rituály vzkříšení. První byl Gothrimmův a druhý patřil Noli. Před půlnocí se tak všichni shromáždili na paloučku u Silverleafova domu, rozmístili se svíčky, rozstříkaly oleje a začalo samotné kříšení z trpaslíkova malíčku. Nejprve narůstala kost od nohy, poté se obalila svalovinou a nakonec . . . šupinatou pokožkou, která vůbec nepřináležela trpaslíkovi. Po hodině tvorby těla tak na zemi ležel zástupce Koboldího národa s duší trpaslíka, Gothrimma. Byl to velký šok, neb tato nenáviděná rasa nebyla zrovna dobrým východiskem pro hrdinství, avšak vše mělo počkat moudřejšího rána.
K ránu proběhla Noliina reinkarnace. Ta však měla mnohem větší přízeň bohů, že Gothrimm, a tak po hodině celého procesu ležela na mechoví krásná, nahá půlelfka. Noli se probrala velmi svižně, jakoby ji někdo polil vodou ve spánku, podívala se na své tělo, poté na Sintela, poté opět na své tělo, poté na oči valícího Sintela a poté mu vlepila facku se slovy: "Nečum na mě a dej mi šaty!". Její temperament se opravdu nezapře.
Co však přinese další díl, to můžeme jen hádat. Proč se objevují nemrtví v sirotčinci, spáchá Gothrimm sebevraždu, nechá si Noli udělat nová tetování…příliš mnoho otázek vzbuzují každé kroky našich hrdinů. Jediné je však jisté. Kde jsou dobří přátelé, není se čeho bát. . . a také vždy zachovávejte důstojnost žen… zvlášť těch s duší barbarů.