Session 8 - Duchové dětí
Kdybyste hleděli do myslí hrdinů a hledali v nich určitou zvrhlost či sklony k sadismu a úchylnostem, jistě byste nehledali dlouho a narazili na zlatou žílu. Nalijme si čistého vína. Člověk musí být tak trochu blázen či zvrhlík, aby se stal hrdinou, protože hrdina je vlastně bytost, která je jiná, než ty ostatní, v tom dobrém slova smyslu. Proto se nesmíme divit, že i v srdcích naší sedmičky se nalézají skryté tužby, zvláštní představy a zákoutí, která by většinu z nás jistě zvedla ze židle. Avšak musíme si též uvědomit, že právě tato tajemství jsou hnací síly, které dodávají energii ve chvílích kdy je vše ztraceno, která povzbuzují před děsivými bitvami a která pomáhají překonat zážitky, se kterými by se jiní jen těžko vyrovnali. Vězte tedy, že když budu vyprávět o věcech, které vám přijdou směšné či zvrhlé, vězte, že je dotyční dělali pro dobrou věc.
Posledně jsme skončili tím, že zbytek skupiny dal v šanc svůj život a své jmění za to, aby mohli být jejich dva zesnulí druzi vzkříšeni. A opravdu se tak stalo … z Noli se stala krásná půlelfka… jen Gothrimm, poté co zjistil, že je koboldem, utekl do lesů se s touto svou novou schránkou smířit. Je jen v myslích Bohů, co tím vším zamýšleli, avšak nikdo si na nové Noliino tělo nestěžoval … kromě samotné Noli. Ta měla v plánu co nejvíce přiblížit svou novou schránku té původní. Jakkoli jen to bude možné. K její smůle však bylo její předešlé tělo odneseno do Seeker´s peacu, kde bylo pohřbeno dle tradice boha Gozreha. Dle tradice se těla pohřbívají středeční západy slunce. Nechám vás chvíli napnutné, jestli si Noli tuto podívanou nechala, či nenechala ujít.
Když se většina vrátila do Sandpointu, zjistili, že u brány stojí Magnimarští zelenogardějci. Znak toho, že se vrátil šerif Hamlock. Návštěva Hamlocka však nebyla příjemnou záležitostí. Jeho téměř věčně mrzutý pohled a rozhozená nálada většinou lidem na duchu nepřidá. Byl naštvaný, protože gigantický Magnimar byl schopen poskytnout jen tucet svých mužů a možná jej štvalo i něco jiného. Není však mužem, který by se svěřoval. Kromě mrzuté nálady, kterou se marně snažil potlačovat, měl ale i nepříjemné otázky na Noli. Ptal se na její cíle, minulost, a jestli před něčím neutíká. Noli se sice nenechala rozhodit, ale zážitek to byl věru zvláštní.
Po návštěvě kasáren se naše skupina rozdělila. Danara šla za otcem Zantusem zjišťovat více informací ohledně stvoření, která straší v akademii, Gaar se Sintelem šli celou budovu obhlédnout a Noli si vyrazila na nákupy s Markusem. Danara zjistila, že Půdní našeptávač je jakýsi druh nemrtvého, který se tvoří z neštěstí a zoufalství zemřelých dětí a setrvává na místě, kde zemřely. Když pak odkryla Aneviin hrob zjistila, že kromě její hlavičky vše ostatní chybí.
Gaar se Sintelem prohledali celou akademickou půdu, avšak nenalezli žádnou známku po přítomnosti oněch Našeptávačů. Proto raději skladiště v podkroví uzpůsobili případnému středu a vytvořili jakousi arénu, kde bude jednodušší bojovat. Trochu je uklidnilo, že v akademii nyní hlídají tři gardisti, avšak v jejich schopnosti příliš nevěřili a noční akci nehodlali zrušit.
Noli si mezitím nakoupila nové oblečení a zbroj a společně s Markusem navštívili madam Mvashti. Markus neustále zmiňoval jakýsi barbarský rituál, který chce s Noli provést, aby si zvykla na své nové tělo a že ten rituál jim též pomůže nabudit se na jejich noční akci, avšak Noli v tom viděla trošku něco jiného a malinko se obávala, co se s ní stane a snažila se z toho vyvléct, avšak marně. Madam Mvashti je tak napakovala řadou drog a opiátů do vodní dýmky a rozloučila se s nimi.
Poté, co si každý zařídil, co potřeboval, se většina přesunula k Rezavému drakovi, jen Sintel šel hledat svůj klid ve svém pokoji U Bílého jelena. U Draka v toto nedělní odpoledne probíhalo jakési vyprávění příběhů, které Ameiko nasbírala od různých cestovatelů, kteří prošli její hospodou. Stoly byly sraženy v jeden velký a všichni hosté nezvykle střízlivě seděli kolem, decentně popíjeli a poslouchali Ameičino vyprávění. Slečna Kaijitsu zrovna dokončovala jeden příběh o Drtičích lebek, kteří bojovali proti obrům v Xin-Shalastu a tragicky se ztratili při bojích v srdci onoho města, když vešel do dveří Gaar s Danarou. Ameiko je přesvědčila, aby vyprávěli příběhy ze svých hrdinských životů, což většina hostů velmi ocenila. Za pár chvil vešli i Markus s Noli. Noli vypadala velmi nervózně a z největší zoufalosti popadla Ameiko a odtáhla si ji stranou kvůli velice osobnímu rozhovoru. Ameiko posadila Noli na svou postel a sedla si vedle ní, bažíce slyšeti o jejím problému. V tu chvíli na ni Noli vysypala, že neví co má dělat, protože se obává, že se ji Markus snaží nějak sexuálně zneužít. Ameiko nejprve nechápala, o co Noli jde, ale poté se nabídla že jí pomůže cítit se lépe tak, že bude v pokoji pokuřovat dýmku společně s nimi. O něco klidnější Noli souhlasila a nechala Ameiko vše připravit. Jenže nepočítala se zradou. Když pak naše drahé hostinská odvedla Noli s Markusem do připraveného pokoje, místo toho, aby tam zůstala s nimi, je v pokoji zamkla a sama odešla. Nervózní Noli tak byla Markusovi vydána napospas … zcela bezmocná …. a osamělá.
Ameiko mezitím odešla dolů pochlubit se Gaarovi se svým úlovkem drog a zatáhla jej do svého pokoje, kde to kvalitní zboží kvalitně využili. S Noli to bylo o něco dramatičtější. Zdálo se, že má na ni dýmka neskutečně velký tlumivý vliv, kdežto Markusovi evidentně téměř nic nedělá. A tak po pár potazích sundala Noli svou zbroj a rozvalila se na posteli. Markusův záměr byl jasný, udělat Nolli nové barbarské tetování. Nejprve ji požádal, aby mu jedno udělala ona. Noli se velmi vláčně zvedla z postele, drahnou chvíli s velmi zaujatým pohledem bořila své prsty do rudé barvy, kterou rozmíchali ve svícnu. Poté s vypětím všech sil rozhnětala barvu ve své pravé ruce a s barbarským šarmem a elegancí připlácla rudou dlaň na Markusův obličej. To však Markusovi nestačilo a vyžádal si ještě něco na záda. Noli si tak strčila do úst šlahoun od vodní dýmky a započala malovat symbol orla na Markusovy záda. Během malby však opět potáhla z dýmky, což způsobilo její švihnutí s sebou o postel. Markus jen zakroutil hlavou a když spatřil, že je Noli mimo, započal, co původně plánoval. Převalil Noli na břicho, svlékl její košili, vytáhl svou zbraň a … elegantními pohyby vyrýval svým nožem na její záda nové tetování. Každý tah nožem okamžitě léčil svým dotek a po pár hodinách tak vytvořil téměř umělecké dílo. Noli celý proces prospala, neboť byla umrtvena drogami z dýmky. Poté, co byl Markus spokojen se svou prací, se pohodlně rozvalil na posteli a relaxoval. K večeru se všichni probudili. Noli si téměř nic nepomatovala a nevěděla o svém novém tetování. Při pohledu na Markuse se vysmála jeho otisku ruky na obličeji, ale po chvíli se spíše zarazila, když zjistila, že mu to udělala ona. Markus jí to při té příležitosti oplatil.
Poté, co všichni strávili velice příjemný odpočinek, se vydali do Turandarokské akademie. (Tedy kromě Gaara, jehož nějak vyčerpaly drogy a jeho postelový výkon natolik, že nebyl schopen dále v cestě pokračovat.) Cíl byl jasný, zajít na půdu, nalézt dvě nemrtvé děti, zničit je a učinit tak klid celé akademii. Jenže věc byla o něco složitější, neb děti na půdě nebyly. Po dlouhém čekání se zdola ozval poplach. Noli se rozhodla, že se půjde podívat, co se děje. Když sešla dolů uviděla celé ubytovny na nohou. Stráže kontrolovaly děti a učitelky zde běhaly a něco zařizovaly, neboť bylo napadeno další dítě. Naštěstí se mu nic vážného nestalo, jen nemohlo mluvit. Když se však chtěla Noli vrátit zpět, zahlédla malého chlapce v modrém tričku, jak utekl do učebny. Připadalo jí to zvláštní a tak jej následovala. Třída však byla úplně prázdná. Aby se však přesvědčila, že zde opravdu nikdo není, začala naše sličná barbarka prohledávat stoly a lavice, až narazila na jeden stůl, ve kterém byl schován zápisníček jakéhosi Theodorika. Jeho zápisníček byl podepsán a obsahoval obrázky, jaké děti běžně kreslí, tedy až do určité chvíle, kdy se začaly objevovat výjevy zlých lidí, kteří Theodorika šikanovali. Nejvíce tak Noli rozrušil obrázek, kde byl Theodorik nakreslen, jak se topí v zahradním jezírku a nad ním se sklání jedna postava, která jej drží pod hladinou. Noli neváhala a běžela svůj objev ukázat ostatním.
Markus mezi tím, ve snaze ony nemrtvé děti přilákat, uvázal červenou pentli, která nejspíše patřila Anevii, na jednoho medvídka. Pokus však nevyšel a tak byli všichni rádi, že alespoň barbarka něco našla. Když pak všichni spatřili Theodorikův deník, chytli podezření, že onou postavou, která Theodorika topí v bazénku, je Ilsoari Gandethus, ředitel akademie. Opět se tedy rozdělili na dvě skupiny. Nolis s Danarou šly obhlédnout zimní zahradu a zbytek si šel promluvit s panem ředitelem. Gandethus vypověděl, že zná chlapce jménem Theodorik, který zde zemřel před pěti lety na následky utopení, které měli na svědomí dva starší chlapci, již se rozhodli po tomto aktu spáchat sebevraždu v plamenech, kterými hořel v tu dobu místní kostel. Všechny dokonce odkázal na jednoho chlapce, který prý nahlásil Theodorikovu vraždu.
Noli s Danarou během výslechu obhlížely zimní zahradu. Tento potemnělý skleník plný křovin a nízkých stromků měl ve svém srdci jakýsi kamenný bazének, v němž rostly lekníny. Atmosféra byla velmi potemnělá a vysokými okny sem prosvítala pouze záře hvězd. Danara vykouzlila světlo a obě šly blíže prozkoumat ono jezírko. Jakmile se však na pár kroků přiblížily, z vody v jezírku vyjela zmokvalá mrtvolná ruka a chytila se jednoho kamene. Obě dámy se velice lekly a poté, co z vody vyjela ruka druhá, začaly obě pomalu ustupovat. Ve chvíli se však vynořila i hlava a z vody se začala soukat rozmočená mrtvolná postava malého chlapce v modré košili, který se k nim pomalými kroky blížil. Obě tam stály vyděšené a konsternované a hleděly, jak se k nim chlapec trhavými pohyby blíží. Když pak mrtvolka zvedla ruku, ukazující na Noli, rozhodla se Danara jednat a pomocí sil své bohyně na pár chvil místnost prozářila svatým světlem. Postava v mžiku zmizela, jakoby tam původně ani nebyla. Poslední, co oběma zůstalo v myslích, byl obraz záblesku jakéhosi zlatého medailonu, který nesl mrtvý chlapec na svém krku.
Noli vycítila znamení! Sebrala veškerou svou odvahu a rozhodla se jít jezírko prozkoumat. Tedy až poté, co přišel zbytek skupiny. Tento den již po třetí se naše barbarka vysvlékla téměř do naha.
V chladné vodě po pár chvílích pátrání nakonec přeci jen nalezla zlatý medailon, který měl chlapec na krku. V medailonu byly rozmočené portréty jeho rodičů. Po tomto nálezu nastalo zpovídání Vurmala. Vurmal je patnáctiletý chlapec, který byl svědkem Theodorikova utonutí. Z jeho výpovědi však vzešlo více. Vurmal, vystrašen Markusovým vzhledem, vypověděl, že oni dva chlapci, kteří před pěti lety šikanovali Theodorika, byli jacísi místní vůdci, neboť byli nejstarší a že právě Vurmal se snažil dostat do jejich řad. Jeho přijmutí však vyžadovalo splnění tří zkoušek. První zkouškou byla krádež prstenu z Gertrudiny místnosti. Tento prsten s rubínem patřil Anevii, neboť nesl věnování "Pro drahou Anevii, maminka.". Noli téměř okamžitě prsten zabavila. Druhým úkolem bylo hlídat ve sprchách, jestli nejde vychovatelka, když oni dva kluci mlátili Theodorika. Vurmal smutně poznamenal, že mu tam kluci vyrazili zub. Posledním úkolem bylo samotné Theodorikovo utopení. Vurmal však tento úkol nezvládl. Zachvátila jej panika a raději běžel vše vypovědět řediteli. Zachránit Theodorika však nestačili a oba vrazi zmizeli kdesi v kostelních plamenech.
Když naši hrdinové Vurmala opouštěli, zastavila je malá holčička, která nemohla spát a vylezla z pokoje, kde dříve spávala Anevia. Nina si chvíli povídala s Danarou o různých bytostech, které prý místní ředitel schovává ve svém sklepě a jako největší tajemství jim vypověděla, že se tam skrývá samotný Sandpointský démon. Tato malá dívka pak předala naší skupince Aneviin deníček, který tu po ní zbyl a poté se nechala od Noli uložit ke spánku. Noli jen smutně koukala na svůj spacák, který zde zapomněla a do kterého se nyní dívenka choulila. Dívala se pohledem někoho, kdo ví, že mu jeho majetek již nikdy nebude navrácen.
Dalším na seznamu vyslýchaných měla být Gertruda, hlavní setra. Její ohlodané, poškrábané a bezvládné tělo však našli ležet ve sklepení. Kupodivu u této chudé sestry nalezli jakýsi magický náhrdelník. Zde započalo podezření, že drahá Gertruda, postrach malých dětí, si nejspíše přilepšuje na cizím neštěstí a okrádá místní sirotky a samotného ředitele. Markus dokonce zjistil, že aura této zlé ženy je opravdu zlá… bo více než zlá….dokonce Neutrálně Zlá!! Bohužel se zde již nedalo více dělat, a tak se naše čtyřčlenná Sedmička rozhodla prozkoumat tajemné sklepení. Pan ředitel byl nezvykle vstřícný v odemykání podzemních prostorů. Těžké pancéřované dveře s mohutným zámkem pak odhalily jakési památní místnosti. Pět velkých místností, ve kterých Gandethus skladoval věci, které jako dobrodruh nasbíral na svých cestách. Kromě starých knih a jeho vybavení zde byly i znehodnocené kousky zbraní z různých koutů celého světa, rozličné artefakty a kulturní pozůstatky a nakonec zbroje a vybavení jeho bývalých druhů, které zde nyní spočívají jako památka na bývalé hrdiny. Pan ředitel občas povyprávěl o nějakém zážitku ze svých mladých let a poté, šťasten, že má někdo nový o jeho sbírku zájem, opět místnost zamkl. Jeho dobrou náladu však zkazil Markus, který mu vypověděl, že jeho dobrá známá Gertruda je mrtvá a že to nejspíš byla zlodějka, která jej celý život okrádala. Důkazem tomu byly ukradené šperky, které nalezly v jejím pokoji.
Jakmile se vyřešila Gertrudina záležitost, odešli všichni opět na půdu, kde na ně, obklopena vzlyky a steny tisíců dětských hlasů, čekala Anevia. Toto mrtvé děvčátko s liščí lebkou, namísto lidské, upíralo své prázdné oči na naše hrdiny a pohazovala pomalu hlavou ze strany na stranu. Na její lebce nyní však vysely dvě rudé pentle. To si svou mašli vzala z plyšáka, kterého tam nastraženého zanechal Markus. Děvčátko, nyní našeptávač, přistoupilo před naše statečné, natáhlo kostěnou ručičku a řeklo "Dej." A Noli mu podala prsten. Poté se opět natáhla kostěná ručička a opět zaznělo "Dej." a Noli se snažila děvčátku podat náhrdelník. Holčička však rukou cukla v odmítnutí a poté ruku natáhla znova. Vyděšená Noli rychle vytáhla její zápisníček a dala jí jej. Děvčátko schovalo zápisníček do šatů a poté se začalo vytrácet, zanechaje jedno jediné slovo vyřčené nevinným dětským hláskem: "Děkuju.".
Přestože mohla Danara odhalovat neviditelné pomocí svitku, který dostala od pana ředitele, chlapce na půdě nenašli. Proto se jali prohledávat velmi systematicky celý spodek, až došli do sprch. Jakmile vkročili do této vykachlíkované místnosti, ze všech sprch začaly proudit potoky krve, která se po chvíli začala vyplavovat z kanálků a zalila podlahu celé místnosti. Danara, vyděšena,přesto však vkročila doprostřed místnosti, až odhalila onoho chlapce, jak se krčí pod jednou ze sprch. Chlapec si jí všiml, přistoupil k ní a jako předtím Anevia i on natáhl kostěnou ručičku se slovem: "Dej!" Družina mu nejprve podala jeho zápisník a on znovu natáhl ruku. Poté mu podali jeho medailon, ale on opět natáhl ruku. To však všichni znejistěli, neboť nabízený náhrdelník odmítl a již nebylo nic, co by mu mohli dát. Zklamaný Theodorik svěsil ruku podél těla a zadíval se na Sintela. "Pojď si se mnou hrát." Zaznělo z jeho kývající se hlavy a kolem našich hrdinů se rozezněla aura plačících dětí. "Ten zub!!", došlo našim hrdinům, avšak bylo pozdě. Theodorik jim nedal šanci a jakmile se jeden z nich pohl, zaútočil na ně.Jelikož však byl nyní sám, nebyl zas tak velkou výzvou a po pár chvílích padlo jeho nemrtvé tělo mrtvé na zem a lebka lišky se oddělila od trupu. Sprchy přestaly chrlit krev a naši hrdinové nalezli v jednom z kanálků vyražený dětský zub. Theodorikovo tělo pak nechali pohřbít na místním hřbitově.
Když se pak všichni za bouřky ukládali ke spánku, spatřil Sintel s Markusem na vlnách oceánu osvětleném blesky, jak se k přístavu blíží silně poničená loď. I vydali se jí vstříc. Když dorazili do přístavu, spatřili lehkou námořní loď se čtyřmi děli na každé straně, jak stojí u mola, její bok je poškrábaný, zábradlí překousaná a jedna stěžeň přelomena. Z lodě na nosítkách právě vynášeli dva raněné námořníky. Jeden měl ukousnutou nohu a druhý ruku. Oba se zmítali v bolestivé agonii. Markus, když viděl jejich utrpení, přiložil své léčivé ruce na jejich zranění a i když jim končetiny nenavrátil, alespoň zmírnil jejich utrpení. Námořníci pak po cestě do kostela vypověděli, že je u Thistletopu přepadla mořská příšera se žraločím tělem a velkou oválnou hlavou plnou ostrých zubů. Markus se Sintelem usoudili, že se jedná o Bunyipa, které předtím neúspěšně lovili. Rozhodli se, že tento problém vyřeší, až si pořádně odpočinou a jali se spát spánkem hrdinů.
Jaké další potíže, dobrodružství či poklady naši hrdinové naleznou, na to si musíme počkat do příště.