Session 11 - Foxgloveova villa
Dnes se dozvíme, co vše čekalo naše hrdiny v podkroví strašidelného domu, kdo se záhadně objevil za tajemným zrcadlem, jaké to je složit hlavu v blízkosti temných sil a v neposlední řadě i co se skrývá ve sklepeních. Tak se hezky usaďte, ať můžeme začít.
Z prvního patra se Sandpointští Ochránci přesunuli na půdu. Jak by se dalo čekat, většina místností zde sloužila pro uskladňování přebytečného nábytku, čistících prostředků pro uklízečky, ložního prádla a oblečení pro služebnictvo, které zde však již nepřebývalo. Půda jako taková byla opět protkána všudypřítomnou plísní a zatuchlý puch se také nedal opomenout.
Než se skupinka (bez Gaara a Sintela) dostala k pokoji našeho známého, pana domovníka, upoutal jejich pozornost bolestivý, až děsivý ženský křik přicházející ze severní místnosti. I vydali se naši Ochránci tím směrem, aby zjistili, jaké děsivstvo se tam nalézá či proč ta žena křičí více, než kdyby měla podebranou patu. Bohužel, trápení oné dámy bylo poněkud osobnějšího rázu, než by se mohlo zdát.
Místnost byla jakýmsi skladištěm, ve kterém byla uložena řada dřevěných beden a krabic v jednom rohu a stohy starých hadrů v druhém. Ona dáma, která vydávala ten děsivý jekot, pak stály u jižní zdi, hledíce na masivní skleněné zrcadlo v jehož odraze se vyjímal Aldern Foxglove. Dívka tam stála, vzlykala, nadávala a naříkala, mlátíce pěstmi do onoho skla, vzývajíce Aldernovo jméno a dožadujíce se jeho života, avšak marně. Aldern, jakoby se jí zpoza skleněné bariéry vysmíval. Netrvalo dlouho a dívka se otočila na skupinku, odhalujíce svůj nemrtvý vzhled. Její tělo, jakoby se vrátilo z hrobu pro svou pomstu, nesoucí jen matné stopy po kráse, kterou dříve oplývalo. Byla to samotná Iesha Foxglovová, manželka Alderna Foxglova, který ji zde nejspíše v těchto místech zavraždil a donutil její duši bloudit nadále po tomto světě. Iesha si chvíli dobrodruhy prohlížela, ale cosi ji náhle rozrušilo a vyděsilo. Kdo ví, možná to byl pohled na Noli, která se stala Aldernovou obsesí, nebo jen pohled na živé bytostí, který ji tak rozzuřil a přinutil ji, aby vysunula své dlouhé drápy a v hrozivém jekotu na všechny zaútočila.
Souboj netrval příliš dlouhou, protože nemrtvá nemohla odolávat ranám božích válečníků, avšak řada nepříjemných situací se přeci jen přihodila. Skřek této revenantky donutil část skupiny třást se strachy kdesi v koutě místnosti a nezasahovat do boje. Zajímavější však bylo, že se Danara, z jakéhosi tušení, rozhodla rozbít ono mohutné zrcadlo. Bohužel, ono sklo bylo tak tvrdé, že jedna rána nestačila, avšak když se Danara do úderu pořádně opřela, zrcadlo náhle explodovalo a vypustilo nejen sprchu ostrých střepů, ale ve stejném okamžiku z něj vyletěly i zvuky tisíců sténajících duší. Za zrcadlem se pak v miniaturní místnosti krčil Gaar, po několik hodin, možná i dní v této místnosti držen a mučen. Aldern si jej sem nejspíše strčil jako návnadu pro svou mstící se ženu.
Když bylo po boji všichni radostně přivítali Gaara, který si ze svých posledních chvil pamatoval jen obrazy mrtvého obchodníka a jeho krev na svých rukách. Záhy se sice ukázalo, že tyto vraždy na naše hrdiny nalíčil Aldern, ale nebudeme předbíhat. Na půdě se nalézala i jakási observatoř. Místnost, jejíž okna znázorňovala podobizny dvou velkých mágů. Na podlaze se válel rozbitý teleskop a padací dveře ve stropě byly zavřené a zavázané provazem. Noli to nedalo, rozřízla provaz a podívala se ze střechy na okolní zamračenou krajinu, kdežto Freeda měla jiné starosti. Tak, jako když prvně vstoupila v tento dům, i nyní ji Vorelův duch přinutil myslet si, že celá vzplanula neuhasitelným ohněm a jediný způsob, jak se tohoto žáru zbavit, bylo vyskočit dírou v okně, kterou tam nejspíše zanechal minulý sebevrah. Naštěstí byla Freeda svými druhy zachycena a ušetřena tak potupného konce.
Poslední zajímavou místností byla studovna. Místnost naplněná různými artefakty z cest Aldernova otce Travera. Mezi soškami a maskami z dalekých cest se tu nalezly i nějaké ty svitky a knihy o různých národech. Celé toto prostředí však mělo jakýsi zvláštní dopad na Gaara, jakoby jej tížil pocit nedostatku z něčeho, co mohl mít a neměl. Naštěstí, ještě než tím pocitem mohl být přemožen, si uvědomil, že to k němu promlouvá duch tohoto domu a našeptává mu velmi zlé věci.
Jelikož již půda nic nepřinášela a naši hrdinové byli velmi unaveni, rozhodli se, že sejdou dolů a vyspí se v onom zříceném domě venku. Tam je však čekalo další překvapení. Jak dříve na studni u tohoto domu seděli dva havrani, tak nyní bylo celé toto místo pokryto těmito stvořeními. Každý malý kousíček oné budovy byl pokryt hejny vran tak, že celá zřícenina byla prakticky zahalena pod černou mihotající se dekou. Tyto vrány navíc nebyly jen tak obyčejné. Jejich oči rudě žhnuly a jejich žebra vystupovala mírně z jejich těl ven. Když se pak naši odvážní jen přiblížili k domu, ona hejna se vznesla a začala na ně útočit. Ale co by to bylo za hrdiny, kdyby se nedokázali poradit s hejnem (nemrtvých) vran.
Horší však než pouhé vrány bylo kupodivu samotné přespávání. Jakmile všichni usnuli, přepadly je děsivé sny. Zbouraný dům, jakoby se během chvíle opět postavil a začal všechny spící drtit ze všech stran. Mačkal jejich těla a ždímal z nich dech a duši. Většina se probudila vyděšena, zbrocena potem a silně nevyspalá. Zbytek to naštěstí přestál bez úhony…tedy tělesné.
Po takto nepříjemné noci následovalo prozkoumání sklepení. Kuchyně byla opravdu nepříjemným místem, neboť i zbytky jídla odtud mohly téměř odkráčet po svých. Zarážející však bylo hlavně škrábání a dupání, ozývající se ze stěn všude kolem. Ve stěnách bylo mnoho velkých děr a po chvíli bylo jasné, k čemu sloužily. Z oněch děr totiž vyběhla hejna morových krys, bažící po svém obědě ve formě dvounohých stvoření. K jejich smůle ovšem nevěděla (ta hejna) s čím přišla do styku. A tak kromě hnisu a moru z těch krys cršela i krev a létaly chlupy.
V dalších místnostech bylo už jen, kromě chomáče krysích chlupů a zárodků moru, staré víno a nějaké to vybavení pro domovnictvo. Pozoruhodná ovšem byla Vorelova laboratoř. Zvrhlá místnost plná poničených knih, starých zkumavek a morových krys, na kterých se děly nevyslovitelné pokusy, byla prosáklá stoletým smradem. Staré knihy jaksi přemohly Danaru a posedly ji. V hlavě jí proběhly všechny procesy transformace, kterými prošel Vorel při svých snahách přeměnit se na liche, i to, jak byl tento černokněžník v poslední fázi své přeměny vyrušen svou ženou, což vedlo k totální destrukci celého procesu a proměně Vorela v zeď plnou plísně, která splynula s domem. Poté se Danara vžila do kůže Vorelovy ženy a začala utíkat, útočíce na všechny, kteří se jí postaví do cesty. Naštěstí nebyla moc zdárnou válečnicí a tak se ostatním podařilo Danaru zpacifikovat a přivést ji opět k vědomí.
Když už se zdálo, že není kam pokračovat, nalezli naši dobrodruzi točité schodiště vedoucí kamsi do podzemí. Jak tak sestupovali po točitém schodišti, spatřili k velkému překvapení, že před nimi po schodech dolů utíká Aldern Foxglove. Řítil se ze schodů jako o život a na konci schodiště rozbíjel kamennou stěnu, kterou nejspíše někdo vytvořil, aby zabránil stvůrám za ní ve vstupu do domu. Jakmile odhrnul první kameny, stovky nemrtvých rukou řinoucích se zevnitř zeď zničili a vtáhly Alderna k sobě. Byly to zástupy ghůlů, kteří se nyní vrhali na Gaara. Ten však v posledním okamžiku vyčaroval ochranné kouzlo a dav nemrtvých se rázem rozplynul, jakoby tam ani nikdy nebyl. Zle si tento dům zahrává s našimi hrdiny.
Jaké ohavnosti se objeví v tomto podzemí, co zvláštního Freeda degustovala a jaký bude návrat do Sandpointu, to vše se dozvíme příště.