Session 13 - Prokletí lesů
V dnešním vyprávění se podíváme nejen do hlubin lesa, ale též do hlubin duší lidí, kteří obývají sandpoint. Hezky se usaďte a naslouchejte příběhu, jak naši hrdinové putovali do Magnimaru a jaké následky s sebou nese zlo, které se šíří po celém světě.
Odpočinek našich hrdinů nebyl dlouhý, avšak skutečné dobro nezná dlouhého odpočinku, a tak téměř nikomu nevadilo, že se jde tak záhy do vzdáleného města Magnimar. Stačilo si sbalit věci a vyřešit pár osobních záležitostí. Jednou z těchto záležitostí byla i návštěva Sviňky. Markus chtěl své cesty do Magnimaru využít i obchodně, a tak se šli všichni podívat, co nového v obchodě tohoto uličníka.
Sviňka si zde (překvapivě) zřídil ochranku. Dva po zuby ozbrojení žoldáci hlídali vevnitř u dveří, když naši hrdinové vcházeli. Ještě stále lehce pošmodrchaný Sviňka se téměř zděsil při pohledu na skupinu, která právě vcházela do jeho obchodu. Markus jej naštěstí uklidnil, že jdou pouze nakupovat a to bez Noli. Sviňka tedy souhlasil a dokonce nabídl Morkusovi prácičku. Za nemalý obnos si Sviňka objednal u Markuse Noliinu otrevu. Náš paladin na sobě nedal znát pohoršení a nabídku téměř s chladnou tváří přijal i s flakonkem jedu, který měl vlít do Noliina jídla.
Mezi tím se z vězení dostal i náš Sintel. Překvapivě mu alibi poskytla Shalelu, která tvrdila, že v noc vraždy byl Sintel stále s ní a zmizel až druhý den ráno, kdy už byl dávno kupec mrtvý. To Hamlockovi stačilo a nechal Sintela jít. Za svou službu si však tato sličná elfka vyžádala od Sintela pomoc. V její rodné vesnici prý řádí jakási nákaza, která zabíjí její lid. Sintel neváhal a vydal se pro ostatní, aby mohli všichni Shalelu pomoci.
Když však Sintel potkal Markuse, zrovna se řešil onen jed pro Noli. Sintel se pokusil alespoň odhadnout co je to za jed, ale jakmile si jed jen malinko kápl na prst, dostal ohromný šok, který se rozlil skrz celé jeho tělo a, kdo ví, možná by mu i zastavil srdce. Markus pak odmítl takto Noli ztrestat a raději šel za Sviňkou, že je vše hotovo a splněno. Sviňka byl trochu nejistý, ale přeci jen pak Markusovi svěřil další úkol. Doručit do Magnimaru tajemnou černou krabičku. Tu už se ale nikdo ze skupiny neodvážil otevřít.
Největší problém však nastal, když Markus, ve vší počestnosti, informoval Noli o tom, že se jí Sviňka pokusil otrávit. Barbarku chytnul takový vztek, že sama nakráčela do onoho obchodu, doupravit obličej jeho majiteli. Nepočítala však s dobře vycvičenou ochrankou, kterou si Sviňka pronajal. A tak místo traviče dostala po čelisti naše Noli. Když jí pak magnimarská stráž nalezla polomrtvou v domě za rohem, kam utekla, odvedli ji rovnou do vězení. Poté, co však Markus pohrozil Sviňkovi, že vydá černou skříňku do rukou justice, pokud nestáhne z Noli všechna obvinění, sklopil nebohý travič svou hlavu a nechal Noli propustit. Poslední spěšné zamávání Sandpointu a už se vyráželo směr Magnimar, společně s Shalelu.
Po pár hodinách náročné chůze nakonec všichni dorazili do Měsíčního lesa. Tento spletitý hvozd protkaný nesčetným množstvím tajných cest, slepých uliček a zrádných pastí, je skvělým místem pro ty, kteří chtějí nadobro skoncovat se životem například houbařením. Naštěstí, díky průvodkyni Shalelu, všichni bezpečně prošli až do malé lesní osady. Elfové byli v tomto místě celkem…konzervativní. Někteří vypadali, že vidí jinou rasu, než tu svoji, poprvé v životě. Co se však elfům nemohlo odepřít, bylo dokonalé splynutí s přírodou. Skromná obydlí vystavěná z uschlých větví a spadaného listí jakoby harmonicky zapadala do celkového konceptu lesa.
V hlavním stanu, či chýši, již čekala rada druidů v čele s nejstarším z nich. Naši hrdinové byli požádáni, aby zachránili umírající strom věků, který stojí v samém srdci lesa. Jakýsi černý popelavý mor se prý nad tímto místem vznáší a zabíjí každého elfa, který se jen přiblíží. Dokonce prý existují zprávy z jiných vesnice, že i jejich stromy života umírají. Příroda umírá a je potřeba to zastavit.
Shalelu dovedla skupinu na ono posvátné místo. Kdysi zelená kruhovitá pláň, v jejímž středu stál majestátní buk rozměrů dvoupatrové vily, nyní připomínala pohřební pláň, v jejímž středu stojí, jako pomník, vykotlaný umírající strom. Ve vzduchu se vznášel stříbřitě černý popílek a těla mrtvých elfů dávala najevo nehostinnost tohoto místa. Shalelu zůstala po zadu, dál již museli jít všichni bez ní. Při vstupu do onoho mračna se Noli a Sintelovi silně přitížilo. Začal je svírat žaludek a mírně se dusili, avšak neustávali v chůzi, až narazili na příčinu neštěstí tohoto stromu. Na kmeni byl vyryt symbol sedmicípé hvězdy, který nafialověle zářil a jako žíly se od něj táhly černé čáry až k sesychajícím větvím. Po shlédnutí tohoto symbolu již každý tušil, o co tu jde. Jak však zbavit toto místo onoho prokletí? Odpověď se záhy dostavila sama, když zpoza stromu vystřelila hadí hlava a málem uštkla Freedu do ruky. Když se ostatní rozeběhli ke straně, odkud had zaútočili, zjistili, že hlava patří k mohutnému tělu osmihlavé hydry, která se usadila v dutině kmene. Nejprve se všichni lekli a rozmýšleli strategie útoku, avšak někdy jsou chvíle, kdy prostě musíte říct: "Bůh mě ochraňuj!" a čekat co se stane. A Bohové opravdu zapracovali. Když v jednu chvíli, se symfonickou dokonalostí zaútočili na onoho hada současně Noli, Markus a Sintel, jakoby jejich ruce vedli samotní bohové a ukazovali jim nejslabší místa tohoto stvoření. Jen pár okamžiků, snad záblesků ocelí, a hydra byla mrtvá. Čin to byl tak neskutečný, že téměř nikdo nevěřil tomu, co se zde stalo. Pak už jen stačilo Freedou a Danarou celý strom vysvětit a nákaza, jakoby zde nikdy nebyla.
Shalelu děkovala za pomoc a pomalu odnášela těla padlých pryč. Tím však celá věc ještě neskončila. Sintel se jal hledat stopy, které by jej navedly k černokněžníkovi, který toto celé spáchal, avšak to co nalezl, jej velmi překvapilo. Od stromu se totiž na sever, kromě mohutné stopy po hydře, nesly i stopy po lvu a dvou gekonech. Že by se zvěř v lese natolik zbláznila? No, nebudeme předbíhat. I vydali se Sandpointští tou cestou dál, do hlubin hvozdu, když tu je z jejich stopování vyrušilo volání o pomoc, které přicházelo z dáli před nimi. Jakýsi mladý utíkal jejich směrem, hnán stádem gigantických gekonů. Nikdo neváhal pomoci elfovi v nouzi a zbavit jej jeho pronásledovatelů. A tak jsem se prvně setkal s Sandpointskými hrdiny. Důvodem mého úprku byla stvoření, která na mne vyběhla, když jsem hledal a úspěšně našel, ztracený chrám bohyně Desny.
Družina ke mě byla zprvu odtažitá a hlavně Markus nevypadal jako někdo, kdo hned každému všechno vyklopí, avšak vzali mne tak nějak mezi sebe a společně jsme pak pokračovali zpět do Desnina chrámu. Tato architektonicky impozantní budova zde, uprostřed lesa, strádala na nedostatek údržby. Její zdi byly probourány všudypřítomnými stromy, kamenné schodiště bylo popraskané a doškovaná střecha již nechávala prosvítat sluneční paprsky do vnitřku chrámu. Uvnitř pak, v hlavní obřadní místnosti, stály tři dámy, vypadaly jako kněžky, avšak jejich vzhled velmi klamal. Všechny tři se skláněly nad průhlednou kostkou, možná z ledu, nebo ze skla, v níž byla zatavena a uvězněna jakási víla s motýlími křídly. Ženy vypadaly nejprve pobaveny naší přítomností, dokonce nám ukázaly, že se zde těší z mučení oné víly a nabídly nám, jestli se nechceme přidat do jejich plánu, jak ovládnout svět. Když jsme taktně odmítli, dívky se rozzuřily a vzali na sebe svou pravou podobu - podobu lvích lamií.
Lamie byly opravdu zdatné kouzelnice a tuhé válečnice, jenže proti takové přesile, jakou jsme byli my, neměly šanci. A tak si Noli schovala do tašky další trofej. Jakmile lamie padly, jali se všichni osvobozovat onu vílu z jejího vězení. Úkol to byl nesnadný, ale po několika pokusech zlomit ono silné kouzlo nakonec kostka roztála a dívka byla volná. Slova díků z jejich úst byla jako hudba nebeských sfér a její krása brala dech i nejotrlejším válečníkům. Dívka vypověděla že jest avatarem samotné Desny, stvořením, které se zjevuje a chrání posvátná místa, dokud na ně nikdo zcela nezapomene, nebo nebudou znovu vysvěcena. Poté, co všichni přislíbili vysvětit toto místo, požádala víla Markuse, aby vytasil svůj meč a jako věrný válečník Desny před ní poklekl. Markus tak učinil. Ztělesnění Desny k němu poté přistoupilo, poděkovalo všem za jejich skutky, rozloučilo se a se slovy "Mé poslání je zde již dokonáno." se … sama nabodla na Morkusovu čepel. Všichni byli v šoku, neschopni se hnout či promluvit, jen sledovali, jak se víla posouvá po čepeli dál a dál s konejšivým úsměvem a začíná se pomalu rozpadat v jasnou modrou záři. Ona záře pak pohltila celý Markusův meč a vyleptala na čepel ozdoby ve formě květů, stonků a malých motýlů. Takto duše Desny doprovází naše hrdiny na každém kroku.
Po tomto zážitku se všichni odebrali zpět do elfí vesnice, kde nás nechali přespat před zítřejší poutí do Magnimaru. Já byl spokojen, že jsem své úkoly splnil a o jakých zážitcích budu moci psát. To jsem však ještě netušil, co všechno s těmito dobrodruhy ještě zažiji. Vy se však těšte na další vyprávění.