Session 14 - Cesta do Magnimaru
Kde jsme to posledně skončili? …. Ah, už vím, v sídle elfů Měsíčního lesa. V té době bylo na cestách do Magnimaru velmi nebezpečno a temnota o sobě dávala vědět na každém kroku. Nejenom že povolávala divoká stvoření z lesů, ale též zlosyny ze záhrobí. Však jen bedlivě poslouchejte, co naši skupinu potkalo na cestách a kdo je s otevřenou náručí v Magnimaru přivítal.
Slastně se spalo na listových postelích místních elfů, zvlášť po tak náročném dni. Ráno nás Shalelu vyvedla z lesa spletitými cestami ven a poté jen zamávala na rozloučenou, když jsme odjížděli směr Magnimar. Všichni pospíchali, aniž by věděli za čím, ale slova lamie o tom, že jejich hlavním úkolem bylo zdržet Sandpointské hrdiny co nejdéle, každému ležela v žaludku. A tak jsme museli cestu, která by normálně zabrala tak další dva dny, stihnout za necelý den a půl.
Cesta se táhla na jiho-záped po útesu, který se nebezpečně tyčil nad mořem. Chladný vítr doslova mrazil údy a cesta vyčerpávala. Každý se snažil udržet se vzhůru a v chůzi jak mohl. Někdo pil lektvary, jiný zas patoky, důležité bylo setrvat. Kromě únavy však všechny trápily i podivné zvuky přicházející z lesů podél cesty. Ovšem to, že hrozí skutečné nebezpečí, všichni zjistili až téměř při soumraku, kdy naši hrdinové narazili na tábořiště u cesty. Kolem ohniště se naházely kusy zeleniny vysypané z rozmlácených beden, pár nákladních vozů bylo převrženo a zdecimováno a po majitelích zde zbyly jen kusy cárů oblečení a rudé šmouhy na zemi. Jedna táhnoucí se až téměř k útesu. Po útočnících se však slehla zem.
Hostinec "Na Cestě", ve kterém všichni tu noc přespávali, byl klasickou pocestní putikou. Levné stoly, jídlo i ubytování a banda podezřelých lidí, mezi kterými na stole ležela Danara s Freedou, zmožené cestou a alkoholem. Noc však byla klidná a snad i díky Sintelově hlídce, se nic vážného nestalo. Během cesty druhého dne se ale objevil další problém. Most, který spojoval strany mohutné spáry, která se táhla až do údolí, byl naprosto zdecimován nějakým výbuchem. Všude kolem se nacházely jen zbytky střelného prachu, ohořelé kusy polen a kousky goblinních těl. Naši hrdinové tak musel zvolit cestu do údolí, neboli další zajížďku na své cestě.
V údolí pak na ně čekala ona příčina včerejšího masakru. Dva gigantičtí divocí tygři se vyřítili zpoza stromů za brodem a chtěli nás všechny rozdrápat, nejspíš jako krmení pro své mladé. To se jim ovšem nepovedlo. Věru zvířata to byla opravdu krutá a divoká, avšak ne dost, aby zastrašili Noli či jiného člena skupiny. A tak cestu za brodem, místo těl lidí, zdobily vyvržené vnitřnosti dvou přerostlých zvířat. Zbytek cesty již proběhl hladce a u hlavní Magnimarské brány nás vítala svým všudypřítomně nepřítomným pohledem stráž se symboly smrti na svém plátovém brnění. Za branami mne naši hrdinové požádali, abych jim ukázal dům, kde bydleli Foxglovovi a poté se se mnou rozloučili, neboť oni i já jsme měli své vlastní starosti.
Dům rodiny Foxglovů byl kdysi pohostinným místem, avšak poté, co odsud odešel Aldern, nebyl nikdo, kdo by se o něj staral a tak dům postupně chřadnul. Občas se v něm ale svítilo, takže přeci jen tam asi někdo i přebýval, možná sám Aldern, kdo ví. Jisté však je, je že nikdo nečekal to, co je v domě čekalo. Sandpointští totiž u mrtvého Alderna nalezli dva klíče, jeden se lví hlavou, druhý se symbolem Foxgloovi rodiny. Když pak vešli na zahrádku tohoto domu, neustále se dohadovali o tom, kdo půjde první a jak, až nakonec Noli, přesvědčená o tom, že se bude vydávat za Aldernovu ženu, přistoupila ke dveřím s jedním klíčem. Než však stačila vsunout klíč do zdířky, dveře se odemkly a ve dveřích všechny s úsměvem vítal …. Počkejte si na to…… sám Aldern Foxglove se svojí ženou a dvěma sestrami!! Jak neočekávané, že?! Všichni byli samozřejmě v šoku, tedy až na Gaara, kterého prý nikdy nic moc nepřekvapilo, ale snažili se dodržovat dekor a nechali se pozvat na něco, co zdánlivě připomínalo guláš. Foxglovovi byli velmi pohoštění, dokonce všem ukazovali svůj dům, avšak cosi na nich bylo zvláštního. Snad to, že žili v neudržovaném domě plném pavučin a se zatlučenými okenicemi.
Hlavní debata měla probíhat v obývacím pokoji, kde se všichni, kromě Gaara, sešli. Aldernovi sestry přinesly aperitivy na podnosech a paní Foxglovová se snažila naše hrdiny rozptýlit konverzací. Celé toto divadlo mělo sloužit jedinému účelu, a to dostat naše hrdiny do nevýhodných pozic. Nikdo si totiž nevšiml, že celá tato rodinka skupinu prakticky obklíčila. Když pak byli všichni připraveni, Aldernovi sestry náhle vytáhly nože schované v ubrouscích pod táci a zaútočily velice zákeřným způsobem. Jediný kdo si toho v poslední chvíli všiml, byl Sintel, avšak nebylo mu to moc platné, protože i on ležel po chvíli ve smrtelné agonii na podlaze. Celá maškaráda tak byla odhalena, neboť útočníci se náhle, ze svých "převleků" proměnili do své pravé podoby - jakých si stvoření bez tváře. Vše se seběhlo tak náhle a rychle, že téměř nikdo nestačil vhodně reagovat, a tak, když se Gaar vrátil ze své obchůzky po domě, nalezl v obývacím pokoji jen stojícího Markuse a Freedu, na které se právě vrhali dva zbylí Stalkeři. Naštěstí i s těmito nepřáteli si nakonec poradili a nikdo ze Sandpointských nebyl zabit, jen velmi těžce raněn. Zato Stalkeři měli zranění neslučitelná se životem.
Po tomto incidentu prohledali naši hrdinové celý dům, shánějíce se po důkazech či stopách, až v Aldernově pracovně nalezli tajnou skrýš v jeho krbu, kterou otevřeli pomocí klíče se lví hlavou. V truhle, kterou našli, se pak nalezli vlastnické listy, které připisovali vlastnictví Foxglovovic vily kultu Sedmi a starý zašifrovaný deník, ze kterého vyluštili jen něco o Pile Sedmi, kam občas chodila Aldernova žena na návštěvu.
Vypadá to, že Stahovači o našich hrdinech vědí a sledují je na každém kroku. Jak se s touto situací naši hrdinové vypořádají, to se dozvíme příště.