Session 16 - Magnimarská věž
Minule jsem sliboval krev a také vám ji dnes přinesu. Tedy, ne že by kroky našich hrdinů krev nedoprovázela…možná i potoky krve…ale málokdy se stane, že by zemřel někdo ze skupiny. Ovšem společné mají to, že když se to stane, bývá to z důvodu jakéhosi nedorozumění či vlastní hlouposti. Dozvíte se tak, kde sídlí údajné vedení Stahovačů a kdo z našich hrdinů tragicky zahynul při prozkoumávání místnosti.
V dalším patře Pily sedmi se nacházely dílny. Několik pracovníků zde vyřezávalo výrobky každodenní potřeby a o nic jiného se nestarali. Když sem vstoupili Sandpointští, téměř se nenechali vyrušit od své práce, ale podezřívavost Markusova a všetečnost Noli jim nedala pokoj. Kromě dílen se zde totiž nacházela i jedna místnost, jakási kancelář, kam naše hrdiny nikdo nechtěl pustit. A tak z dlouhé chvíle si Noli objednala od jednoho řemeslníka dřevěnou krabičku, do které by mohla nově získanou hlavu uložit. Když však tesaři viděli, k čemu se jejich výrobek používá, přepadla je panika a rychle utekli pro pomoc. Po té, co uslyšel vyděšený křik pracovníků, vyběhl z oné kanceláře muž v plátové zbroji a se Stahovačskou maskou na obličeji. Neváhal a na naše hrdiny se vrhl společně s posilou, která přišla zespod. Boj netrval dlouho, avšak masky Stahovačů na hlavách stráží z městské gardy naznačoval, že jedním z hlavních důvodů, proč se zde onomu kultu tak dařilo, bylo Ironbriarovo vysoké postavení a vliv na pohyby stráží po městě.
Konečně byl klid na obhlídku oné pracovny. Tato kancelář samozřejmě nezklamala svými dekoracemi. Na stěnách vystavené kůže lidských obličejů shlížely na každého, kdo vešel dovnitř. Psací stůl byl převršen účetními papíry a různými fetiši v podobě starých sošek a neužitečných artefaktů. Další zajímavostí byly padací dveře na stropě v rohu místnosti.
Tyto dveře vedly na jakousi půdičku, kde naši dobrodruzi nalezli deník psaný asi v pěti neznámých jazycích a ještě v záhadné šifře. Díky své důmyslnosti však dokázali vyluštit jedno jediné slovo: "Clockworks"
Na půdě se navíc nacházel vikýř, ve kterém byli ve dvou klecích chováni poštovní holubi a vrány. Freeda využila svého talentu v komunikaci se zvířaty a zjistila, že bílí holubi dolétávají do radnice a vrány létají kamsi do Stínů. I poprosil Freeda jednu z vran, za masovou úplatu, aby je doprovodila do Stínů a ukázala jim cestu. Nejprve se ale všichni rozeběhli nahlásit do místní strážnice. Po cestě narazili na tři tajné agenty, kteří obhledávali místo, kde přišel Ironbriar o hlavu. Jeden z agentů naše hrdiny ujistil, že je o vše postaráno a že město má slušný přehled o tom, co se zde stalo. Dál už se o situaci nebavili a každý si hleděl svého.
Na strážnici se Sandpointským dostalo akorát strohého díku a zvědavosti místního velitele gardy. Bohužel, naši hrdinové nebyli ochotni podat Magnimaru jakékoli důkazy o Ironbriarově vině, a tak jediné, co zbývalo, bylo, že je velitel poslal řešit věc dál do Stínova, aby se dostali k jádru celé té potrhlé organizace. Naštěstí díky podplacené vráně nebyl až takový problém dostat se do té správné části Stínova. Bohužel se ale pták v poslední chvíli ztratil za domem, skrz který nešlo projít, a tam někde spočinul. Jediné co bylo z jeho strany nakonec slyšet, bylo poslední zakrákání a křupnutí jeho krční páteře.
Budova, která všem stála v cestě, byl hostinec "U Černého nebožtíka". Taková místní lepší hospůdka s toaletou. Pivo, které si zde dali, byla jakási vodou (či jinou tekutinou) naředěná žlutá břečka, která nevoněla ani nechutnala jako tak věhlasný mok. Prohlídka toalety ovšem odhalila muže, který zde vybíral za její použití. Byl to dvoumetrový potetovaný Varisian s četnou řadou tetování po svém svalnatém těle, na kterém se mu kromě jiného vyjímal i kyris a plátové rukavice a u jehož pasu byla opřena ohromná obouruční sekyra. Chlapík celkem nápadně posedával před zavřenými dveřmi, které vedly někam do neznáma. Našim hrdinům to přišlo zvláštní a tak zkusili využít nejen jeho toaletních ale i mýtných služeb. Za nemalý obnos je tedy tento hromotluk vpustil do tajné temné uličky, která vedla na náměstí, v jehož středu stála polorozbořená věž, na jejímž vrcholu se vyjímaly hodiny a socha anděla. Pozoruhodně jasná destinace. Kolem se sice pohybovalo několik podezřelých individuí, ale nikdo nevěnoval naší skupině patřičnou pozornost…až na pár očí, které nebyly vidět.
Vrata od věže byla otevřena. Přízemí poskytlo pohled na několik prázdných kójí, nejspíše bývalých kanceláří, rostlinami probořených zdí, starý povoz a ztrouchnivělé dřevěné schodiště, které se táhlo po obvodu zdí nahoru, až ke zvonům, které byly zavěšeny ve výšce přibližně 180 stop. Gaar se jal toto přízemí prohledávat svým magickým pohledem. Jediné co našel, byla přes tři metry vysoká "věc", schovaná ve stínu za rohem, která v jeho magickém vidění připomínala něco jako obrovský pytel. Zvědavost Gaara přemohla a on se jal do "pytle" kopnout. Přední cíp pytle se však náhle odkryl a odhalil velikého masitého golema, který byl oděn v starých roztrhaných hadrech, na hlavě měl slamák, v ruce obrovskou kosu a čouhala mu sláma z bot. Tento golem se až doteď halil svým kouzelným pláštěm, avšak ve chvíli, kdy do něj Gaar kopl, golem svůj plášť upustil a po Gaarovi máchl svou velikou kosou.
To, co viděli ostatní, byly pouhé dva záblesky čepele, které Gaarem prosvištěly a rozsekly jeho tělo na dvě půlky. Golem se poté vrhl na ostatní. Markuse málem rozpáral odshora dolů, Freedu poslal k zemi a Noli se pro jistotu poslala do bezvědomí sama. Naštěstí několik dobře vedených léčivých kouzel a ran od zhojeného Markuse poslalo golema za Gaarem. Tak skončil další z naší hrdinské skupiny. Budiž mu země lehká a vzpomínka na něj věčná.
Co na naše hrdiny čeká v dalších částech věže, kdo zaplní Gaarovo místo a proč Stahovači činí to co činí se možná dozvíme příště.