Session 18 - U Veslaře
Víte, vždycky sem snil o tom, být hrdinou své doby, či alespoň se v blízkosti oněch hrdinů pohybovat a psát o nich a jejich činech, ale jakmile jsem dostal příležitost se v jejich přítomnosti zdržovat, na chvíli jsem přeci jen trochu znejistěl. Když totiž plánujete výpravu za dobrodružstvím, očekáváte přívaly nepřátel a jste připraveni utkat se téměř se vším, co se vám postaví do cesty. Když se vás ovšem snaží nepřátelé zabít i v době oslav či jen po cestě domů, je to přeci jen trochu něco jiného. Ale nebudeme předbíhat.
Když se Xaneshina hlava prosakovala Noliným batohem skrz na skrz, bylo jasné, že první věcí co naši hrdinové udělají, je nahlášení oné čistky na místní strážnici. A tak se také stalo. Nevybrali si sice hlavní kasárna, které by jim a poslovi ušetřily minimálně hodinu chůze, ale raději si to namířili do známé a oblíbené strážní věže u pily Sedmi. Kapitán konečně pookřál a ukázal vděčnost, když zjistil, že na věži opravdu stahovači sídlili. Fakt, že na listině smrti je i sám starosta Grobaras, kapitána poněkud vyděsil, a tak nechal spěšným poslem starostu informovat. Starostova odpověď byla nadmíru přívětivá. Všechny totiž pozval na oslavu do hostince "U Veslaře", kde právě uspořádal noční pijatiku.
Co si budeme povídat, jídlo a pití zdarma je lákadlo opravdu téměř pro každého. Proto se naše skupinka vrhla na přípravy. Nejprve lázně, potom nákupy, odpočinek a následně se večer všichni odebrali to oné restaurace…tedy…spíše hostince ve tvaru námořní lodi. Ani atmosféra uvnitř nebyla jako na vznešeném plese. Všichni pozvaní měli honosné, avšak volnější oblečení a i Grobaras již v tuto noční hodinu vypadal, že je v lehce pokročilém stádiu pálenkové nálady. I tak ale sebral dost sil, aby připil na zdraví celé skupiny, vyhlásil je za dnešní hosty a přislíbil každému 6 000 zlatých! Povzneseni touto zprávou, dali se naši hrdinové do nekontrolovaných oslav. I hudba přešla do tvrdšího ražení.
Těla členů skupiny se usadila do rohového stolu restauračního zařízení, kde jsme já, společně se svými kolegy chl…vedli veselou debatu o mém přijetí mezi Hledače cest. První věcí, kterou jsem udělal, když sem své přátele spatřil, samozřejmě bylo, že jsem se okamžitě chlubil svými úspěchy a nechal je, ať se na oplátku oni chlubí těmi svými. Noc pokračovala a kromě občasného vyrušení sličné barmanky s malinkatou jizvou pod okem či jakéhosi dobrodružného zvědavce, nás nakonec z veselí vytrhl naprosto střízlivý Grobaras, který hrdiny požádal o pomoc při cestě karavany do Hákových hor. Zdálo se tak, že svou další cestu mají naši oblíbení již vytyčenou. To však nikdo nevěděl, jak se zvrtne dnešní večer.
Jak postupoval čas, začala se hospoda vylidňovat, až nás samotná barmanka přišla popohnat k odchodu, že již zavírá. Danara mne pozvala k nim do hotelu na víno, aby mohly naše rozpravy dále pokračovat v příjemnějším prostředí, a tak jsem vyšel nahoru sbalit si své věci a vyrazil na cestu za vínem a pohodlím severní části Magnimaru. Nevěděl jsem, jestli je to mým velkým batohem, který, přeplněn až po okraje a ještě mnohem dál, cinkal na všechny strany, nebo je to přirozenou hrdinskou aurou co ráda přitahuje problémy či snad aurou bezmocnosti kterou by teoreticky mohla vysílat slečna Charmbellová, ale po chvíli putování nás, při průchodu jednou z temných uliček onoho velkoměsta, zastavila banda tří darebáků. Ten největší z nich, jakýsi půl-ork, Freedě nadával a chtěl po ní její šperky. To si samozřejmě Freeda nenechala líbit, a tak se odehrála pouliční mela mezi ozbrojenými lupiči a neozbrojenými námi… tedy až na mě.
První šel k zemi půl-ork. Když říkám "k zemi" tak tím myslím, že na zem spadly jen zbytky jeho vnitřností, neb celé jeho tělo se rázem rozprsklo na všechny strany vlivem Freediných magických střel. Druhý lupič byl natolik raněn, že padl na zem a vykrvácel. Poslední z útočníků, jakási elfka, se sice pokusila utéci, ale Noli ji nejen chytla, ale rázem i zafackovala do bezvědomí. Ubozí měšťané, kteří toho byli svědky, raději utekli do všech světových stran, než aby se do něčeho takového zapletli. Zato jeden příslušník městské stráže se do této taškařice zapletl velmi rád. Když tam přišel a viděl tu spoušť, tedy dva lupiče naprosto zdecimované a jednoho polomrtvého, obvinil nás z nepřiměřené sebeobrany a z ní vyplívající vraždy dvou občanů. I přesto, že nám to přišlo zvláštní, nahlásili jsme strážníkovi každý své jméno a povolání, Freeda dokonce i svá kouzla, prý kvůli vyšetřování. Abychom se ale vyhnuli většímu vyšetřování, zaklepali jsme na dveře jednoho domu a poprosili místního občana, aby strážníkovi vysvětlil, že jsme se jen bránili. Ten muž byl velmi vstřícný a zastal se nás ve všech ohledech. Gardista nás tedy nechal jít, ale poznamenal něco o dalším vyšetřování.
V hotelovém pokoji nás ovšem žádný odpočinek nečekal a vše se vyvíjelo mnohem drastičtějším způsobem. Sandpoinští měli pronajaty dva pokoje a nás bylo příliš mnoho, abychom se vyspali v jednom. Proto Danara rozhodla, že já a Noli budeme chvíli popíjet víno s ní v pokoji vlevo a Freeda že se vyspí v druhém pokoji, kam před dvěma hodinami odešel ospalý Markus. Vše se zdálo v pořádku, jenže Freeda se z Markusova pokoje vrátila naprosto bledá a vyděšená. A také měla důvod. V oné ložnici totiž byly všude cákance krve a na dveřích přibitý vzkaz s Markusovým uchem. Markus sám se z pokoje ztratil, zbylo tu jen jeho vybavení, dokonce i jeho meč! Když vzala Danara do ruky dopis složený z vystříhaných písmenek z místního oběžníku, tvářila se tak nějak zvláštně. Na jednu stranu byla vyděšená a bála se o Markuse, na druhou byla zároveň rozhořčena a prohlásila něco o "Kazišucích!", nebo něčem takovém. No…ať byly naše nadávky jakékoli, museli jsme rychle jednat, neboť únosci nám dali ultimátum do svítání, kdy jsme měli na starý hřbitov přinést 5 000 zlatých v platině.
Tak začalo shánění takovéhoto obnosu. Po nedostatečném odpočinku jsme spěchali do města rozměnit veškeré své peníze na platinu. Naštěstí sekretářka z kupecké gildy měla zrovna lehké spaní a v tak naléhavé situaci nám velmi pomohla, samozřejmě za malou finanční přirážku. Ještě, že hrdinství a vraždění tolik vynáší.
Na hřbitově jsem čekal nějakou zradu, a tak jsem se vybavil různými lektvary dle mého nejlepšího vědomí a svědomí. Zrady jsem se nakonec dočkal, avšak i přes veškerou přípravu jsou občas nepřátelé přeci jen připraveni lépe. Na hřbitově se, pro zraky běžných lidí, vyskytovaly polorozbořené a omlácené náhrobky, mezi nimiž se tajemně vyjímala dřevěná židle ozařovaná svíčkou stojící na malém stolečku. Pro zrak vidící neviditelné na oné stoličce seděl svázaný Markus a nad ním se, s napřaženýma rukama svírajícíma velký meč, nakláněl jakýsi muž, který byl velmi, až, řekl bych, na chlup podobný tomu muži, který svědčil v náš prospěch před oním gardistou! Jako pojistku pak měl tento ničema vedle sebe mága, který nejspíše kontroloval neviditelnost celé skupinky.
Začalo vyjednávání. Únosci si nás nahnali doprostřed hřbitova, aby na nás hezky viděli a chtěli po nás peníze. Já se snažil připlížit za jejich záda, halený neviditelností, ale jakýsi kněz velitele únosců předemnou varoval. Atmosféra houstla a situace byla čím dál víc napjatá, když padaly výhružky a nadávky ze strany únosců a podezřelé ticho a nejistota se linuly ze strany naší. Nakonec došlo k předhození peněz. Ty šel zkontrolovat onen kněz, doposud se schovávající za jednou z krypt. Když peníze vysypal na zem a prohlédl je, jen vykřikl: "Zrada!" a velitel únosců zaklel a jal se setnout Markuse. Bohužel, ani má kouřová bomba nezabránila v tom, aby vrah Markuse zasáhl. Nášeho půl-orka tento zásah ostrou čepelí otevřel od ramen přes záda až k levému boku a na několika místech dokonce odhalil jeho páteř. Markusovo bezvládné a svázané tělo se pod touto ránou navíc převrhlo i s židlí dopředu a zarylo se to měkké hlíny.
Strhl se dlouhý a velmi náročný boj. Za našimi zády se začali vynořovat vrazi skládající se snad z každého člověka, kterého jsme ten den potkali. Do Nolina boku se zabořila dýka od hostinské z restaurace "U Veslaře", Danaru zas napadl ze zálohy strážný, který nás vyslýchal kvůli údajné vraždě, a mne kouslo do no nohy něco, co považuji za zvětšeninu pavouka, kterého jsem ten den našel ve své studovně! Bylo jasné, že dnešní události byly celé součástí jednoho velkého plánu, plánu, jak nás zabít. Kdo však za tím vším stojí, to ještě tak zřejmé nebylo.
Po pár náhlých útocích nám začalo téci do bot. Nepřátelé byli velmi dobře připraveni jak proti mým bombám, tak proti Freediným kouzlům. Několik útoků ze zálohy a dvě ohnivé koule z rukou onoho čaroděje a všichni jsme byli na sklonku svých životů. Slečna Charmbellová dokonce několikrát padla do bezvědomí, aby mohla následně vstát, seslat jedno smrtící kouzlo a následně opět do bezvědomí padnout. Danara téměř nestíhala prosit svou bohyni o léčení, já nestíhal házet neúčinné bomby, Noli nestíhala, a ani jí moc nešlo, zabíjet a Fory se svým Eidolonem téměř nestíhali přelétat od nepřítele k nepříteli.
Nakonec se nám přeci jen postupně podařilo všechny pozabíjet, tedy až na dva, ale naše zranění byla opravdu vážná a to nemluvím o Markusovi, kterého sice Danara vyléčila, jak mohla, ale který je stále v bezvědomí a řekněme, že ta pokřivená a špatně srostlá páteř nebude dělat dobrotu. Jedním z přeživších únosců byl onen gardista, který zaběhl do jedné podzemní krypty, kde se přeměnil na "sexy opáleného hocha" a snažil se Noli s Freedou uplatit svým tělem…což se mu samozřejmě nepovedlo. Místo slasti se mu tak dostalo mučení, což samozřejmě, co si budeme nalhávat, působilo slast Noli. Druhým přeživším byl onen kněz, kterého Sára přidusila na zemi svými ostnatými řetězy a snažila se z něj vymačkat všechny informace.
Z měňavce nakonec vypadlo, že celá jeho skupina byli žoldáci a nájemní vrazi, kteří většinou zabíjeli pro peníze, ale že tentokrát si je najal někdo jemu neznámý na zavraždění Sandpointských hrdinů za nemalý obnos peněz. Měnavci tak byl za jeho výpověď pouze useknut prst a byl vypuštěn na svobodu. Musím uznat, že Sandpoinští jsou ve věci trestání velmi kreativní, jen bych nečekal z jejich strany takové sklony k sadismu. Dokonce někteří souhlasili i s mým návrhem vrahy zavřít do jedné z kobek bez řádného soudu (od čehož se naštěstí záhy upustilo), což sem samozřejmě nečekal, že na to vůbec někdo přistoupí, avšak stalo se. Na druhou stranu si myslím, že si některé tvrdé praktiky takoví zločinci přeci jen zaslouží. Navíc, kdo jsem já, abych soudil…
A tak skončil tento nabitý den, který ve mne vyvolal určitou neustálou ostražitost na cestách v doprovodu "hrdinů". Nesnáze však ještě nekončí, neb je zapotřebí donést zpoutaného kněze do rukou zákona a vypořádat se s obviněním, které visí nad našimi hlavami jako rudá zářící skvrna posledního soudu. Tak tedy opět příště poodhalíme kousky z kroků skupiny Sandpointských hrdinů.