Session 19 - Soud
Říká se, že není právníka, který by po životě neskončil mučen démony. O těch Magnimarských to platí dvojnásob. Je to nejspíš proto, že pustit se do křížku z Magnimarským právníkem je něco jako pustit se do soupeření s ďáblem. Je to nefér, neboť nikdy nevíte, do čeho přesně jdete a občas, při hovoru s ním, ani nevíte jistě to, co jste doposud věděli bezpečně. A kdo ví, kde a jak skončíte, když si vybere právě vás.
Na opuštěném Magnimarském hřbitově bylo ten den poněkud více živo, i když několik těl, z nichž vytékaly poslední zbytky krve, bezvládně leželo na poničených náhrobcích. Naši hrdinové zde totiž přežili (někdo více, někdo méně) zběsilý útok skupinky nájemných vrahů a nyní se musí vypořádat s následky onoho masakru. Tím prvním následkem byl samozřejmě Markus, jehož bezvládné tělo bylo zapotřebí donést do chrámu k regeneraci. Druhou berličkou byl zajatý klerik, který již netrpělivě přešlapoval na místě. Sarah si vzala Markuse do náručí, Noli si vzala vězně do područí a všichni vyrazili zpět do Magnimaru.
Stráž u brány sice nechala Sandpointské projít, ale jedna z městských hlídek naši skupinku obestoupila a zajala z důvodů podání žaloby na jejich osoby. Nikdo nevěděl, kdo přesně žalobu podal a v čem konkrétně spočívá, jisté byl jen to, že odchod z tohoto města se ještě nejméně o jeden den zpozdí. Kapitán stráží předložil výzvu k soudu, který se má konat následující podvečer, mezi tím však doporučil návštěvu u členů komise, aby se obžalovaní dověděli, proti čemu vlastně stojí. Tak započal případ Magnimar vs. Sandpointští.
Na předvolávací listině se tak vyjímala tato jména:
Soudce - Maximus Dred
Žalobce - Smojmír Velerad
Komise - Theodor Orvik
Adriana Zavoričová
Sekolik Mucík
Zatímco se většina skupiny obeznamovala s Magnimarským soudním systémem, Markus byl odtažen do Desnina chrámu, kam si pro něj následně všichni přišli. Léčení jeho těžkých ran trvalo několik hodin a všichni pevně věřili, že to Markus zvládne. Zvládl, avšak přeci jen si ještě drahnou chvíli ponese následky. Všichni již netrpělivě přešlapovali před operačním sálem, než mohli vejít a podívat se na svého paladina, který seděl na stole, ošetřován jedním z kleriků. Vypadal na svá zranění velmi dobře, jenže jeho páteř byla stále zakřivena, i když zhojena. Také ztratil cit do pravé ruky a levé nohy, takže musel chodit o berli a zdálo se, že jeho skvostná válečná budoucnost je ta tam. Desnin kněz se snažil působit velmi pozitivně a neztrácet naději. Mluvil o rehabilitacích, odpočinku a pomalém procvičování, ale všichni viděli, že Markusova původní síla se jen tak rychle nevrátí.
Toto pohybové znevýhodnění však nevzalo Markusovi jeho elán a jen co se trochu probral, vyrazili všichni řešit své problémy se zákonem. Jejich první zastávkou byl Theodor Orvik. Tento vznešený muž řídil Magnimarskou banku nedaleko od chrámu a i přes veškerou svou moc trpěl obyčejnými lidskými problémy. Poté, co detailněji obeznámil naše hrdiny s celým problémem, přislíbil, že je u soudu podpoří, pokud mu pomohou v jedné velmi choulostivé věci. Již drahnou chvíli toužil získat srdce dámy, která vedla obchod s oblečením na protější straně ulice. Theodor každý den trávil vyhlížením z okna, aby alespoň na chvíli zahlédl její krásnou tvář, sám však nikdy nenašel tolik odvahy, aby ji oslovil. Proto poprosil Sandpointské, aby zjistili, po čem jeho vysněná Anastázie touží, co má ráda a jak by na ni udělal dojem.
Úkolu se zhostilo celé dámské osazenstvo. Zatímco Freeda s Rojou odešly do obchodu se slečnou si promluvit, Noli nasadila rychlé tempo do nedalekého květinářství. Freeda se chvíli schovávala mezi regály s látkami a oblečením a poté přeci jen slečnu Světlovovou oslovila. Využila dámské lsti a předstírala, že si chce koupit šátek a nějaké věci na sebe a poprosila Anastázii, aby ji dle svého vkusu poradila. Anastázie tak na sebe nevědomky práskla, že má ráda tmavé barvy, obzvláště červenou a jejími oblíbenými šperky jsou rubíny. Freeda pozorně poslouchala a následně svůj objev odešla sdělit panu Orvikovi.
Noli mezi tím nakoupila gigantický koš plný růží, se kterým došla do obchodu a s věnováním jej předala slečně Světlovové. Majitelka galanterie tonula v úžasu, jakého nádherného daru se jí dostalo a lísteček s věnováním ji dokonce prozradil ctitele. Spokojená Noli si jen oprášila ruce a vrátila se do banky pro svou odměnu. Theodor Orvik byl velmi vděčen za vše, co pro něj hrdinové udělali a hodlal dostát svého slova v pomoci během líčení. Práce tak byla splněna a na řadě byla Adriana Zavoričová.
Když dorazili k vilce paní Zavoričové, ozýval se zevnitř ženský pláč a mužské naříkání. To Adrianin manžel Hubert ji opět vyčítal vše, co pro něj jeho žena neudělala, jak mu již nenosí žádné dárky, jak pro něj poslední dobou nehne ani brvou a jaká je to nestoudná neohleduplná ženština. Paní Zavoričová vyběhla z domu se slzami po celé tváři a ještě za ní se ozývaly nadávky a proklínání. V slzách pak tato majitelka zlatnictví řekla, že její muž je přivandrovalec, který si neprávem přivlastnil celý její majetek, přiživuje se na ní a teď jí ještě za vše, co pro něj dělá, hubuje. Přitom sám je to jedinec velmi, ale opravdu velmi neschopný. Všechny přítomné tak požádala, zdali by jejího manžela nesvedli, aby se ukázalo, že je to opravdu dívkař a podvodník a aby tak u rozvodového řízení nepřišla o svůj majetek. Cosi se v násilnické duši Noli silně pohnulo. Možná to byla touha škodit, možná strach z vězení, avšak tohoto úkolu se ujala s rázným odhodláním a v doprovodu Sáry tak vešly do domu, aby Huberta trošku srovnaly.
Zlo má velmi mnoho podob. Někdy na sebe bere podobu temného černokněžníka, který, zavřený ve své věži, vyvolává démony a posílá je plenit svět. Jindy se skrývá v duších zlodějů a vrahů, kteří jdou přes mrtvoly, jen aby si namastili kapsy. V tomto případě mělo ono zlo podobu silně zženštilého muže, oblečeného v růžovém setu s bílými krajkami, jenž na hlavě nesl bílou paruku a jeho obličej byl zdoben make-upem. Sára s Noly se nemusely ani moc snažit a po krátkém rozhovoru nadbyly pana Zavoriče do koupelny na společnou lázeň. Zde převzala otěže Sára, která napustila vanu a vlezla si s Hubertem do vody. Jen co se Hubertek trošičku smočil, už jej 4 ženské ruce držely pod vodou a cloumaly s ním po dně. Pan Zavorič vydával vřískavější zvuky než právě narozené gnomče, což paní Zavoričová zaslechla a obratem využila. Popadla prvního kolemjdoucího a dotáhla jej do koupelny za svým mužem a dvěma ženštinami, které nazvala Hubertovými milenkami. Starší pán ve fraku a o vycházkové holi se na návnadu chytil, huboval marně se vymlouvajícímu panu Zavoričovi a tiskl plačící Adrianu na svou hruď. Noli se tak se Sárou a pocitem dobře vykonané práce vytratila z domu vstříc poslednímu členu komise.
Sekolík Mucík byl nejen majitelem hrobařské agentury, ale také velmi arogantním, nepříjemným a zlým gnomem, který považoval celou skupinu ve všech ohledech za vinou a nehodlal se nechat přesvědčit, nijak pomáhat a ani si nic vysvětlit. Zvrat však nastal, když se začaly ze sklepení jeho domu ozývat vzlykající a sténající zvuky. Sandpoinští neváhaly a velmi násilně Mucíka i s jeho synem skřípli a snažili se z něj dostat kdo a proč to tak ze sklepa křičí. Z Mucíka nakonec vypadlo, že mu ve sklepě straší duše útočníků, které naši hrdinové zabili v oné uličce, která vlastně zapříčinila celý tento proces a nenávidí je proto, že kvůli nim je jeho skvělá pověst na velmi ostré hraně, neboť, kdyby se někdo dozvěděl, že neschopnost hrobnických mistrů Mucíků vedla k tomu, že duše zesnulých se proměňují ve vraždící bestie, mohl by tento rod v Magnimaru pověsit řemeslo na hřebík. Stačilo tedy jen pár ostrých loktů a tupých ran, aby Sekolík souhlasil s tím, že bude v procesu hlasovat pro nevinu naší skupiny, když jej onoho problému zbaví.
A opravdu. Poté, co Sandpointští vešli do sklepení, přepadly je dvě vzlykající a krvežíznivé duše. Boj to sice nebyl příliž náročný, pro tak otrlé hrdiny, ale Freeda přeci jen utržila silnou neduhu. Jedna z duší ji totiž drápy zajela až hluboko do těla a vysála ji životní energii. Nebohá slečna Zvonkokrásná tak ještě několik dní poté cítila životní slabost a její kouzla postrádal ten správný šmrnc a ničivost. Tato oběť však za výsledek stála, neb pan Mucík, ač nerad, přislíbil v celém řízení našim hrdinům pomoc.
A tak druhého dne začal soudní proces. V soudní síni sedělo několik nezávislých pozorovatelů, celá komise čítající tři známé měšťany, za kterými sedělo dalších 15 porotců, jedna soudní zapisovatelka, naši hrdinové a jeden velmi slizký půlčík, sedící u stolu žalující strany. Po krátké chvíli vešel i samotný soudce Dred, ve své plátové zbroji a soudním taláru. Usadil se na své čestné křeslo a začal soudní líčení, ve kterém nejprve shrnul základy celého procesu a poté končil těmito slovy:
"… Z důvodu jednomyslné shody poroty při předprocesní poradě vynáším automatický verdikt bez potřeby soudního líčení. Skupina zvaná jako Sandpointští hrdinové ve věci Magnimar vs. Sandpoinští, je shledána … nevinnou. Celý proces tímto považuji za ukončený."
Ani duha nemá tolik barev a ani nejlepší magnimarští herci tolik grimas, kolik předvedl Smojmír Velerad, "nikdy neporažený, zákeřný a vždyvítězící právník polovičního vzrůstu avšak dvojnásobného právnického umu" poté, co si vyslechl verdikt. Na tváři mu vyrazilo několik žil značících jeho hysterické rozrušení, hraničící s nepříčetností, začal tlumeně a poté hlasitě sípat, vydával zvuky jako funící býk a umírající žirafa a poté vybouchl jako goblinní dynamit, za velkého třesku a se sprškou kousků těl. Obořil se na celou porotu, která jen nevinně zvedala ramena a začal nadávat na celý soudní proces, právní systém, neschopnost soudce, podvodnictví hrdinů, atd. Naštěstí byl brzo odvlečen soudní stráží. Tak skončil velký soud v procesu Magnimar vs. Sandpointští. Sám soudce nakonec skupině poděkoval za to, že konečně zatli "tomu namyšlenýmu skřetovi" tipec a za vše co pro Magnimar udělali a popřál jim hodně štěstí při dalších výpravách.
Po této radostné události nastala jedna radostnější, a to výplata. Starosta Grobaras již měl pro každého připravenu slíbenou odměnu a i dvě karavany již netrpělivě přešlapovaly na náměstíčku. Šéf karavany, větrem a sluncem ošlehaný trpaslík, hochbitě přivítal novou ochranku a poznamenal, že je již místo jen pro jednoho člověka, takže pokud mají někoho, koho by chtěli vzít s sebou, ať si pečlivě vyberou. Na výběr byli naštěstí jen Janus a Shalelu, která se znenadání protáhla mezi dělníky nakládajícími zboží, pozdravila své přátele a poprosila je o svezení, neboť prý má v hákových horách jakousi osobní záležitost. Sandpointští se tak shodli, že vezmou Shalelu. Aspoň budou mít spolehlivého průvodce, který se vyzná v kruté divočině, jakou jistě tamější lesy a hory jsou.
Dvě karavany vyjeli z rána z Magnimaru, chráněny skupinkou místních hrdinů. Zhruba po hodině cesty se ovšem vozy rozdělovaly. Jedna skupina jela do Sandpointu, druhá do Hákových hor. Tu však nastala prekérní situace, když na karavanu, která jela směr Sandpoint, naskočil Markus a loučil se se svými druhy. Nikdo téměř nechápal, co Markus zamýšlí, avšak nakonec přeci jen uznali, že jeho zdravotní stav se pro takové končiny nenosí. A tak si všichni smutně potřásly rukama a popřáli hodně štěstí a na brzkou shledanou.
Opuštění Magnimaru se ovšem neobešlo ani bez dalšího překvapení. Po dalších třech hodinách jízdy se do prašné cesty před karavanu postavil muž na koni. Byl to jasný člen Chelaxianské stráže. Měl tmavě černé vlasy, hluboký a ostrý pohled a byl po zuby ozbrojen, chráněný plátovou zbrojí. Již z dáli křičel, že se shání po Freedě Zvonkokrásné. Když ji zmerčil, ve jménu Cheliaxského zákona ji prohlásil za vražedkyni Cheliaxského důstojníka a na místě ji odsoudil k trestu smrti. Nikdo nevěřil svým uším a nechápal co se děje. Rytíř si ovšem trval na svém a tasil svou zbraň. Nikdo samozřejmě nechtěl Freedu vydat. Chelaxian se proto zamračil a s křikem se na svém koni rozjel proti karavaně, která začala mobilizovat. Než však onen rytíř dojel k prvnímu vozu, rozlehl se po kraji hlasitý výstřel, přicházející od neznáma. Chelaxian náhle na svém koni strnul, když mu vytryskla krev z díry, kterou měl i přes masivní kiris v hrudníku a poté se skácel k zemi.
Z křoví opodál po chvíli vyběhla postava muže, který v rukách třímal podivnou zbraň, jež nazýval mušketou. Představil se jako Greg a velmi starostlivě se ptal, jestli se někomu nic nestalo. Onen rytíř jej prý před nedávnem okradl o koně, a tak jej střelec prý stopoval a přišel si pro svou klisnu až sem. Když poté zjistil, kam má karavana namířeno, požádal trpaslíka, jestli by se mohl přidat. Vůdce karavany se jen podíval na díru zející v rytířově hrudníku, poté se podíval na Grega, poté opět na díru, poté zas na Grega, na díru, na střelce a naposledy na díru v kirisu a následně velice rád s přítomností takového ostrostřelce souhlasil.
A tak se celá karavana opět rozjela ke svému cíly, Hákovým horám. Ještě třináct dní cesty je dělilo od tamějších vesnic a pevnosti zvané Rannick. Co však naše hrdiny po cestě potká, to se dozvíme příště.