Session 20 - Sbohem, Magnimare
Přichází zima! Dny jsou kratší, noci delší a temnější. Počasí je stále chmurné a nebe pláče galony vody každou vteřinu, zarmouceno temnotou přicházející z hor. Zvěř i lidé se chvějí strachem a očekávání, neb cosi je v těchto končinách na spadnutí, jen nikdo přesně neví co. Snad skupina dobrodruhů, táhnoucí ze západu, přinese nové světlo v tento nehostinný kraj. Jaké strasti je na cestě čekají a jaké nebezpečí číhá za každým rohem, o tom se i váleční veteráni neodvažují uvažovat. Lesy jsou hluboké a hory zrádné. Je třeba být připraven na vše, neb zima se blíží!!!
Od dlouhých poutí s karavanou nelze očekávat mnoho. Říká se, že na jeden den vzrušení přichází dva týdny nudy na povoze. Naši hrdinové se o tom začali velmi rychle přesvědčovat.
Jakmile zmizel Magnimar z dohledu pozorovatele na nejvyšším stromě, rozprostřela se kolem obchodní stezky sice nádherná, avšak relativně i velmi nudná krajina plná lokálních lesíků, drobných zemědělských vesniček, holých plání a podobných panoramat. Jednoduše řečeno, byla to skvělá příležitost jak si vypěstovat mezi svými druhy trpasličí důlní nemoc. Tento zvláštní stav mysli je pojmenován podle jedné trpasličí tendence - v malých skupinkách dolovat a prakticky i žít po několik měsíců v důlní šachtě, kde je zrovna největší naleziště toužené suroviny a dny trávit dolováním a odpočinkem. Takto poznamenaná skupinka odtržená od většího množství druhů si za nějaký čas vypěstuje právě takový stav mysli, kdy jakékoli chování jednoho člena skupiny automaticky vzbuzuje hněv a nelibost ostatních. Zkrátka a dobře si po čase začnou lézt na nervy. Takovéto drobné incidenty, kdy se například z jedné výpravy 10 trpaslíků vrátili jen 2 živí, vyvrcholily v Goldenbowlu před zhruba sto padesáti lety kdy … no, nebudu odbočovat, prostě je jeden velmi krvavý důvod proč se této "nemoci" říká trpasličí důlní, někdy též i Goldenbowlská, nemoc.Naštěstí si toho měli Sandpointští s novým příchozím a ostatními členy karavany hodně co říct, takže žádné velké potyčky se přeci jen nekonaly a sedmého dne přišlo ono slibované rozptýlení.
Vozy projížděly cestou skrze les a skaliska neznámé krajiny. Ve vzduchu se neustále neslo něco podezřelého, až nepřátelského, jako by stromy neustále pozorovaly každý jejich krok a pohyb. Koně začínali být neklidní a rodiny s dětmi se tiskly ve vnitřních prostorách vozů. Strážci svíraly své zbraně a hleděli do očí neviditelnému nepříteli, strachu. Když se začala cesta stáčet mezi dva skalnaté výběžky, které, jakoby svíraly pěšinu jakožto velké kleště vystupující ze země, začal Greg pozorovat okolí svým dalekohledem, který měl přidělaný na mušketě. Zprvu neviděl nic podezřelého, ale čím víc se blížila karavana mezi skály, tím jasnější bylo, že v okolí opravdu někdo je. Nebo něco. Něco, viděl Greg jednou proběhnout křoviskem po levé straně, po chvíli po druhé, a nakonec zahlédl jakési stvoření podobné vlku či velkému psu, jak probíhá křovinami na okraji lesa. Karavana zpozorněla, mobilizovala a zvolnila svůj krok, očekávající útok divoké zvěře. A ten se opravdu dostavil.
Několik stop před karavanou vyběhlo do středu cesty velké černé stvoření připomínající přerostlého loveckého psa. V tlamě měl však o několik řad zubů více a jeho pokožka jako by byla zatvrzelá do síly destičkového brnění. Stvoření se postavilo proti karavaně a prakticky ji zastavilo mezi dvěma skálami. Poté zvedlo hlavu k zatažené obloze a zavilo, jako když vlk svolává smečku k lovu. A také že ano. Ze všech stran karavanu obklíčila další tři stejná stvoření, která však nepotřebovala běhat, neb vystoupila jakoby ze stínů. Ano, opravdu všechny pozorovali celou dobu, jen vždy splynuli se stínem, až nebyli vidět. Zákeřné to bestie. Stínoví psi byli na lovu za potravou. Neohlíželi se na nebezpečí či ostatní členy karavany, prostě zaútočili na první oběť, která jim přišla do cesty, a když jí nedokázali odtáhnout v celku, alespoň ukousli jednu její část a tahali zbytek do lesů na východě. Všichni se bránili, jak mohli, ale stejně nezabránili tomu, aby byli dva strážci karavany roztrháni na kousky a další málem odtažen pryč.
Útok to byl opravdu velmi rychlý. Psi naskočili na oběti a v zápětí je trhali na kousky. V dalším okamžiku se zas okolím rozlehl vysoký tón psí píšťalky, mastifové nastražili uši a začali se pomalu stahovat do východní části lesa. Bohužel, jedna z těch stínových bestií skočila na Shalelu, povalila ji na zem a v zubech táhla pryč. Noli s Gregem a Freedou se snažili, seč mohli, avšak nedokázali Shalelu ze spárů bestie vyprostit. Když už se Noli přeci jen k psovi přiblížila, že jí zasadí smrtelnou ránu, vynořil se ze stínů další pes, jehož démonické zavití, které drásalo srdce i uši, vzbudilo nepřemožitelný strach v srdcích strážců i hrdinů a i Noli donutilo v panice utéct pryč. Tak byla Shalelu odvlečena neznámo kam. Naštěstí užila Danara svých kouzel a sledovala, jak stínoví psi táhnou elfku, z ptačí perspektivy, což jí umožnilo odhadnout jejich směr.
Nebylo času nazbyt. Karavana se utábořila na místě, kde stála a naši hrdinové vyrazili zachránit Shalelu. Její stopa se táhla daleko do lesa, až k paloučku potemnělých tmavých rostlin a stromů, které nejspíše viděly krásu zeleně před tisíci lety. Na onom prostranství mezi skalisky stály kamenné mohyl různých tvarů a velikostí. Padající noc učinila toto místo ještě mnohem temnějším a strašidelnějším, obzvlášť když se po vytvoření světla na mohylách objevili pavouci, kteří začali v houfech slézat dolů a zahrabávat se do země. Stačilo pak jen šlápnout do prostoru uvnitř stojatých kamenů a ze země se začali na povrch drásat kostlivci. Avšak ne ledajací. Tato mrtvá těla byla ovládána velkými pavouky, kteří seděli v jejich hrudních koších a ovládali je jako loutky. I těla necítící bolest však brzy okusila utrpení, které nastává, postavíte li se Sandpointským.
Další stopy vedly z kamenného kruhu a náhle končily pár kroků za skálou, jakoby dotyční vzlétli či na místě zmizeli. Bylo to zvláštní. Všichni se rozhlíželi kolem, ale věci přišli na kloub až po té, co si Danara málem rozbila nos o neviditelné stavení. Uvnitř dřevěné chaloupky se nalézal malý pokoj, spíše obývák, ve kterém pohledná mladá dáma vařila polévku ve velkém kotli na velkém ohništi. Stopy krve na předložce ovšem naznačovali, že černí psi táhli Shalelu právě sem. Proto naši hrdinové zachovávali ostražitost a každý na dívku mířil tím, co měl zrovna po ruce. Dáma se snažila držet konverzaci, ovšem, když nedopatřením na krátký okamžik odhalila část lidského těla plavající v její polévce, stačilo to k tomu, aby jí Greg propálil kulku ramenem. Žena se rozzuřila a odhalila svou pravou tvář. Byla to hrbatá a napůl rozpadlá čarodějnice, která se v místních lesích živila masem ztracených a zbloudilých lidí či jiné zvěře. Na pomoc si povolala svého stínového psa a společně se vrhli na naše hrdiny.
Ač dostala čarodějnice Noli i Grega jakýmsi božím zásahem oba na zem, přeci jen jí to dalo jen nepatrnou výhodu v boji a nakonec stejně skončila s propáleným hrudníkem od Freediných střel. Shalelu nakonec nalezli v podzemní části malého domku, kde měla babizna jakési skladiště po zbytcích svých obětí. Ještě o patro níže se navíc nalézala jakási zvláštní, samomluvná kniha, která pronášela kletby a nadávky na všechny strany a snažila se odlákat potencionální čtenáře nejen svým slovníkem, ale též tím, že vždy rozházela všechny svá písmena ven a nechala je nesourodě poletovat ve vzduchu, jen aby je nikdo nemohl číst. Navíc se zdálo, že knížka je jen půlku svazku, takže s ní stejně nebylo moc co dělat. Freeda ji pro jistotu stejně vzala, doufaje, že se druhá polovina kdesi objeví.
Karavana celé čekání na skupinu ustála bez sebemenších potíží, a tak se, když se všichni vrátili, mohlo pokračovat v cestě. Dny utíkaly velmi pomalu a byly čím dál chladnější a temnější, než ty předešlé. Pomalu docházela témata konverzace a zásoby, když se před všemi rozprostřely majestátní Hákové hory se svými jezery a lesy v údolí. První zastávkou bylo Bitter Hollow, malá průjezdová vesnice, ve které žili samí jednodušší farmáři a rybolovci, kteří přes den pracovali, v noci spali a o víkend jezdili utratit vydělané peníze do Turtleback Ferry, což je relativně malé městečko čítající kolem 500 lidí, které, díky třem bárkám z krunýřů obřích želv, které zabil Autek Lavendy, jeden ze zakladatelů města, začalo velmi dobře ekonomicky růst. Hlavním lákadlem zde však byl podnik všelijakých mravů zvaný Nebe, kvůli kterému sem jezdili námořníci z celého světa a díky němuž byli obchodníci ochotni cestovat i několik mil. A to by bylo, aby naši hrdinové nevyužili Nebe jako svou odměnu po dlouhé cestě.
Zatímco si velitel karavany vyřizoval obchodní záležitosti a Shalelu zařizovala pokoje v levnějším hotýlku, odebrali se hrdinové po dlouhém molu do zakotvené lodi, která byla předělána na onen podnik s názvem Nebe. Vstupovali jeden po druhém a ve chvíli, kdy prošel vchodem Fory, rozlétly se všude konfety a lidé kolem začali nadšeně jásat a tleskat. Sandpointští stáli chvíli jako opaření, než jím někdo vysvětlil, že právě Forfax je tisícím nově zapsaným hostem v tomto podniku a jako takový si zaslouží speciální odměnu, kterou mu předá majitelka Lucretia, jakmile se rozhodne z Nebe odejít. Forfax byl touto zprávou potěšen a dodalo mu to elán ke gamblerským hrám, které se zde provozovali. Freedin pohoršený výraz způsobil, že jedna z hostitutek povolala gnomího společníka, aby Freedu zabavil a dopřál ji tento večer, co si zamane.
Po několika méně úspěšných hrách v Lairkeeprovi a kostkovém pockeru a po několika sklenkách alkoholu se začali jednotlivci ze skupiny rozpouštět do všech stran. Greg si objednal elfku na stříbrném podnose, kterou mu sluhové ochotně donesli až do šmajchlkabinetu, Noli trávila večer ve velmi kontaktní společnosti místních dam, Freeda si kreslila krásného gnoma a poté šla za Shalelu a Fory s Danarou se měli na odchodu. Forfax si však ještě skočil k Lucretii pro svou odměnu. Majitelka Nebe summonerovi ještě jednou pogratulovala, jako odměnu mu věnovala polovinu z potencionální výhry za dnešní večer a poukázku na týdenní pobyt v místním luxusním hotelu a přislíbila též velkou slevu na služby místních dam. Poté Forymu vytetovala magickou formulí na záda znamení pro čestné hosty, které nesměl nikde ukazovat. Bylo to takové jejich malé tajemství, díky kterému se zde mohl náš přítel prezentovat.
Forfax opustil Nebe společně s Danarou, které nabídl ubytování ve svém apartmá v místním vyhlášeném hotelu "Zlatá lucerna". Ta s radostí přijala a ještě než usnuli, prožili spolu velmi příjemný a romantický večer. Spokojený Greg byl o zavírací hodinu požádán, aby Nebe opustil a okradená a opitá Noli byla jaksi do své postele dovlečena dvojicí polonahých hostitutů. Každý si tedy užil až do dna po svém.
Kolem čtvrté hodiny ranní začaly městem bít požární zvony. Kdesi hořelo a dav lidí dělal vše proto, aby oheň uhasil. Silnou únavu z předchozího večera však dokázal překonat jen Greg, Shalelu a Noli, kteří vyběhli na náměstí zjistit, co se děje. A stala se opravdu pohroma, neb tím, co hořelo, nebylo nic menšího než samotné Nebe!
"Hoří nebe, dělejte, uhaste ho! Zachraňte naše nebe!" křičeli lidé kolem a hasili, co jim síly stačily. Bohužel, požár byl tak velký, že jediné, co mohli měšťané dělat, bylo uhasit molo, aby se oheň nerozšířil do města. Lidé běhali kolem a v oné panice se náhle odhalilo něco nečekaného. Jednomu muži se kousek posunula natržená noční košile a odhalila malý symbol Shihedronské runy!! Noli si toho všimla a propadla panice. Greg, neznaje předchozí zkušenosti Sandpointských, se ji snažil uklidnit tím, že je to přeci jen obyčejný znak Varisie, bílá sedmicípá hvězda bez jádra. To ovšem naši barbarku rozhodilo a zmátlo ještě více, a tak utekla za Freedou a s hlasitým křičením: "Děleeeej, všude…no to je hrůza!! Sou všude!!! Vlastenci!!!" se ji snažila probudit a varovat před kultisty. Freeda ovšem zachovala chladnou hlavu, poslala Noli do barbarských lovišť a v klidu podřimovala dál.
Shalelu mezitím vysvětlila Gregovi o co se jedná a co je Shihedronská runa a společně odhalili tato znamení na dalších lidech po městě. Oba byli též nervózní a báli se, že celé město je jedna velká kubistická organizace, která by je mohla zlikvidovat, kdyby se prozradili. Vylákali tak jednoho měšťana do temné uličky a pod pohrůžkou smrti se z něj snažili dostat, odkud má ono tetování. K smrti vystrašený truhlář jim nejen vše vyzradil a sám se omylem pořezal o čepel na svém krku, ale též se stihl i pomočit do vlastních kalhot. Z měšťana vypadlo, že ono znamení dostal od majitelky Nebe za to, že byl tak speciální a výjimečný zákazník a že tento symbol nesměl nikde ukazovat, neboť jej prý má jen hrstka vyvolených. Jak bláhový muž to byl. I když vše svědčilo v tesařovu nevinu, rozhodl se jej Greg zabít, neboť se bál vyzrazení. Shalelu se chvíli takové vraždě vzpouzela, avšak nakonec přeci jen uznala, že jistota je jistota a zahrabala bezvládné tělo v lese.
Takto skončil první den pod Hákovými horami, v krvi a ohni. Jak dopadnou ty další, jen bohové vědí. Dobrou noc.