Session 24 - Převzetí Rannicku
Dny byly v krajích pod Hákovými horami stále chladnější, větrnější a deštivější. Cesty byly zablácené a mokrý sníh byl nepříjemným povrchem pro cestování. I přesto se ovšem našli odvážlivci, kteří se vydali vstříc jasné smrti do útrob obležené pevnosti, aby zachránili obyvatelstvo tohoto údolí a vlastně i celého světa před přívalem nepřátelských armád. Jak si ve svém dobývání počínali nechť zjeví dnešní vyprávění.
Gregův lovecký duch ani po tak náročném dni, jako byl ten předchozí, neuvadl a jeho touha zabít rostlinné stvoření v podzemí rozpadajícího se domu stále rostla. Naštěstí Danara pomohla Noli z jejího oslizkého prokletí a tak ve svém lovu nemusel být Gregory sám. Ačkoli ostatní nebyli tímto nápadem příliš nadšeni, přeci jen se shodli na tom, že onomu stvoření ukončí jeho trápení. A tak se tedy vydali zpátky do starého domu. A Tentricul zde stále čekal na svou každodenní potravu. Souboj to byl opravdu náročný, neboť rostlinná chapadla neustále svazovala Danaru i Noli a snažila se je vtáhnout do Tendriculových útrob, až se jim to v případě Noli dokonce i povedlo. Ta si pak musela cestu prořezávat skrze břišní dutinu. Ovšem žádná zmutovaná rostlina nemůže odolat mocným úderům takové skupiny.
Když se Tendricul vsáknul do svého bahýnka, již nebylo nic, co by muselo naše hrdiny zdržet, na jejich cestě do pevnosti Rannick. Jakardros se svými druhy velice ochotně poskytli své znalosti o slabinách pevnosti, což vedlo k tomu, že si mohli připravit plán, jak se dovnitř nepozorovaně dostat - skrz vodopád, za kterým byl jakýsi jeskynní komplex.
Cesta k pevnosti byla velmi náročná a zabrala něco málo přes jeden den. Stále se zhoršující počasí navíc našim hrdinům na náladě nepřidávalo a tak se snažili alespoň udržovat kolektivního ducha rozhovory o svých životních událostech. Hlavně z Jakardrose dostali celkem smutný příběh o tom, jak mu jeho žena, Shalelina matka, zemřela v náručí po útoku draka, před kterým Jakardros chránil svou vesnici, načeš, jakožto zlomený muž, odešel do služeb řádu Černých šípů. A nyní jeho jediná životní stabilita, pevnost, které zasvětil druhou polovinu svého života, padla. Nebylo tedy divu, že se nyní velmi upnul na Shalelu. Ale to sou zase jiné příběhy, teď se budeme věnovat cestě.
K pevnosti dorazili brzy ráno. Bohužel, to co kdysi bývala majestátní pevnost chránící zemi před nájezdy obrů, je nyní vyhořelá a polorozpadlá tvrz posedá šrámy po létajících kamenech a topící se v krvi vlastních lidí. Ani mlha, která se zde rozprostírala, nedokázala zakrýt stopy masakru, který se zde udál. Mrtvá těla lidí visící z hradeb či pověšená na obřích hácích v korunách stromů nenechala nikoho chladným. Ovšem na emoce nebylo čas. Muselo se jednat. Pevnost hlídalo jen několik zlobrů flákajících se na hradbách. Všichni se tedy rozdělili na dvě skupiny. Naši hrdinové šli k vodopádu na západní straně pevnosti. Jakardrosova jednotka měla ohnivými šípy ve správný čas - ve chvíli kdy dá Freeda signál - zapálit jednu z budov za hradbami a vylákat tak zlobry ven, davše našim hrdinům čas pro infiltraci přímo do hlavní věže pevnosti. Freeda tedy vykouzlila sféru neviditelnosti a bezpečně dostala Sandpointské do jeskynního komplexu za vodopádem.
Přes elektrické ještěrky a propadlo se skupina dostala až k hrobce pradávných členů řádu Černých šípů. Tito leželi ztrouchnivělí na svých sarkofázích, oblečeni ve slavnostní zbroji, která se již roky nepoužívá. Majestátně zde hlídali své poklady, které si brali do hrobů. Ovšem duše průzkumníka nemůže zůstat nečinná, když něco takového vidí, a tak se stalo, že, chtivše odhalit poklady předků, probudili naši hrdinové ducha jednoho z válečníků, který se na ně vrhl ve strašlivém křiku. Když byl tento poražen, doufala Noli, že to byl jediný strážce sarkofágů, a tak nedbale otevřela další sarkofág, sraživše mrtvolu ležící na jeho povrchu na zem, čímž vyvolal duši dalšího strážce. A tak si dobře pamatujte, milí budoucí Hledači cest, nikdy neskončete v situaci, kterou vám nyní popíši jako vzorovou:
Jakmile Noli odstrčila víko sarkofágu a nechala ležící mrtvé tělo nahoře volně spadnout a roztříštit se o podlahu, vybrala několik pokladů, které v sarkofágu našla. S tím se otočila na své druhy a ukazovala jim, co vše se zde dá najít. Její druzi však viděli Noli s cenostmi v rukách a průsvitného ducha, který se za ní neslyšně zvedl ze sarkofágu a mocně po Noli máchl svou mrtvolnou rukou, vydávaje šíleně bolestivý křik. Noli povolila v kolenou, lekla se a začal utíkat společně s ostatními. Jenže duch procházel zdmi a byl daleko rychlejší, takže jim nezbylo nic jiného, než se vyčerpat, nechat si vysát životní sílu a ducha nakonec poslat na věčný odpočinek. Hořké tak bude dobývání se ztracenými silami.
Na konci tunelu pak stál kamenem zavalený vchod. Bohužel, ve spárách mezi kamenem a zdí bylo vidět náměstí pevnosti, ne vnitřní útroby, jak všichni předpokládali, takže se pokusili zvolit jinou cestu. Škoda že tajný vchod do podzemí pevnosti byl jen metr vedle. Druhý vchod, který nalezli, vedl přímo k novým kasárnám na nádvoří. Odtud vyslala Freeda svůj signál pro Černé šípy, kteří okamžitě zapálili ohnivými šípy jídelní budovu. Této se nechtělo příliš hořet, neb bylo vlhko a pršelo, ale po další salvě se nakonec dům rozhořel a požár tak vyvolal všeobecný poplach. Houfy zlobrů začaly pobíhat po pevnosti, někteří vybíhali za hradby, jiní se snažili hasit a někteří vběhli do samotné věže pevnosti, nechaje otevřené dveře, čehož naši hrdinové využili a proplížili se dovnitř.
V přízemí bylo několik pokojů pro hosty, jídelna a zbrojnice. Na pokyn Grega se tu pokusili opevnit tak, že vzali postele a stoly z pokojů a snažili se je vměstnat do úzkých chodeb. Hluk šoupaného nábytku vylákal jednoho ze zlobrů z místnosti ve chvíli, kdy zrovna Greg s Noli tlačili první postel. Gregory nezaváhal, vytasil pistoli a vystřelil zlobrovi dírku přímo mezi očima. Zlobrův nechápající výraz se změnil na zaražený a on padl mrtvý k zemi. Druhý zlobr se tak na hrdiny vrhnul a přivolal tak příval obyvatel pevnosti přímo na naše hrdiny.
Zlobři se řítili ze všech stran, snažili se naše hrdiny obklíčit, probodnout je kopím, zničit jim barikádu, ale naši stateční neustále odolávali. Rány hrdinům silně krváceli, někteří klesali do mdlob a rázem zase vstávali posíleni kouzlem či lektvarem, aby odolávali dalšímu přívalu obřích stvoření s velkými palcáty a ještě většími háky. Když už se zdálo, že příval ustal, vyběhli všichni ven spojit se s skupinou lukostřelců. Jakardrosova skupina pobila několik zlobrů na náměstí a spokojeně se připojila k Sandpointským. Poslední výzva přišla záhy, když se velitel zlobrů, Jaagrath Kreeg, se svou jednotkou vyřítil z kasáren. Toto čtyřmetrové, nesmrtelné….stvoření uštědřilo všem přítomným ještě dost krvavých ran, než konečně padlo obličejem k zemi společně se svou družinou.
Pevnost Rannick se tak topila nejen ve vodě z neustávajícího deště, ale též v krvi vytékající z mrtvých těl lidí i zlobrů, všude pach krve a oceli a uprostřed toho všeho naši hrdinové. Jak budou postupovat dále, to se dozvíme příště.