Session 25 - Přichází záplava
Pevnost Rannick, kdysi majestátní bašta řádu Černých šípů zasazená do ostrých hřebenů Hákových hor, odolávající přívalům obrů, je nyní jen děravou a krví zalitou vzpomínkou, ve které své boty do bláta boří naši hrdinové. Únava ničí jejich svaly, zima mrazí jejich údy, avšak hněv a touha po pomstě vaří jejich krev a žene je dál do spárů čehosi…
Je poledne úterního dne a naše hrdiny čekají ještě minimálně dvě patra pevnosti. Lhal bych, kdybych tvrdil, že vyčerpání s nikým z nich nezamávalo, ale přeci jen se všichni vzájemně drželi a pokračovali dále. Polorozpadlé či shořelé budovy podhradí nic užitečného nenabídly a zavalená cesta kamsi do skal skýtala pohled na popadanými kameny zabitého obřího orla. Další kroky našich hrdinů tedy vedli do přízemí věže, kde se opevnili pod schody do dalšího patra a držeje střídavou stráž se snažili odpočívat. Danara potřebovala pro svá kouzla diamantový prach, a tak Nolli s Freedou, pokud zrovna nehlídali či nespali, brousily tvrdé platidlo. Z prvního patra se pokoušeli zlobři házet dolů kamení, ale poté, co mohutné balvany zatarasily cestu nahoru, ve své snaze ustali.
Naši hrdinové se tedy odhodlali k cestě do sklepení, kde mělo být údajné vězení, zatímco Černí šípi hlídali přízemí věže. Jen Kaven Windstrike se šel též podívat dolů. Pod schody do sklepení našla Freeda malý výklenek v protější zdi. Po otevření se ve skrýši ve zdi objevila malá truhla. Freeda neváhala a truhlu otevřela s Nolli za svými zády. V truhle se nalézal diamant velikosti pěsti. Jakmile na něj obě dívky uvrhly svůj chtivý pohled, diamant zazářil magickou aurou a okamžitě opět uhasl. Bohužel nikdo nemohl vidět duši, která se z drahokamu přesunula do Nolli a spoutala duši Nolli ve svém původním obydlí. Jelikož nikdo nevěděl, jestli se něco stalo, nebo ne, vzala Freeda kámen s sebou a pokračovali do další místnosti za pomoci kouzelné hůlky na odemykání dveří.
V místnosti, která vypadala jako mučírna předělaná na skromnou kancelář, byl mohutný stůl, na jehož desce, k překvapení všech, ležela Lucrecia, majitelka Nebe, které v žáru ohňů padlo do jezera. Lucrecia zde ležela bezvládná, jakoby mrtvá a velký stůl zakrýval její hadovité tělo, které se táhlo od jejich půvabných boků až dolů. Měla u sebe veškeré své vybavení, ale, jak konstatovala Danara, byla prostě mrtvá. Když se však rozhodli její mrtvé tělo obrat, znenadání se vrhla Nolli svým mečem na Grega a uštědřila mu solidní ránu, majíce v očích výraz, že jej chce zabít. Gregory neváhal a rány ji oplatil, vpalivše do jejího těla dři velké díry. V tom okamžení Nolli na chvíli ochabla a přestala se hýbat, kdežto tělo Lucrecie opět přišlo k životu.
Lamie se pohodlně opřela do svého křesla s ďábelským výsměchem na rtech a začala k hrdinům hovořit o tom, že její pán Mokmurian by byl velmi potěšen, kdyby se oni připojili do jeho armády, která má dobít svět takový, jak jej známe. Když se však nikdo nehodlal podřídit jejímu přání, obrátila svá slova na Kavena. Poděkovala mu, své lásce, za vše co pro ni udělal a vyjádřila mu svůj obdiv, neb bez jeho pomoci by nikdy pevnost Rannick nedobili. Všichni byli touto zprávou šokování a samotný Kaven fňukal a propadal hanebnému zoufalství. Greg, aby předešel potencionálnímu napadení, střelil Windstrikea do nohy. Ten se svalil na zem a ječel bolestí.
Když Lucrecii došlo, že se k ní hrdinové nepřidají, rozhodla se vytasit svůj rapír a dýku a vrhnout se do zběsilého boje. První na ráně byli Freeda s Danarou, které se bránily, seč mohly, ale Danara stejně nakonec padla k zemi. Nolli se s zbytkem sil v těle rozběhla na Lucrecii, ale její krvácející rány po kulkách ji též brzy poslaly k zemi. Gregovy výstřely přivolaly Shalelu, která vběhla do místnosti a bez váhání zasypala Lucrecii šípy. Freeda pálila svá kouzla a a Greg střílel jednu ránu za druhou. Na Lucrecii již bylo vidět, že slábne, jenže v poslední chvíli rozrazila tajné dveře za sebou a začala utíkat. Ještě než k ní stihli doběhnout, zmizela pod jakýmsi kouzlem v jeskyni plné elektrických ještěrů.
Jediné co po Lucrecii zbylo, byl jakýsi rudý náhrdelník a čelenka. Taková frustrace z lamiina útěku nemohla být jen tak lehce zažehnána, avšak přeci jen se našly dvě světlé věci na celé záležitosti. Tou první bylo, že ve vězení se nalézalo několik přeživších, které Lucrecia nejspíše vyslýchala kvůli informacím. Mezi nimi byl i velekněz řádu Erastilova, který se v místní pevnosti držel ve veliké úctě. Druhou povzbuzující událostí bylo, že Jakardros s Valem rozcupovali zrádce Kavena na malé kousíčky hned poté, co jej velmi drahnou chvíli mučili. Jeho ostatky nyní pojídají električtí ještěři. Atmosféra v pevnosti se však stále držela na úrovni tichého smutku.
Freeda využila chvíli volna a použila amulet, který nalezla u Lucrecie k otevření Thassilonské knihy, kterou měla u sebe. Kniha se rozevřela a v oslepující záři Freedu pohltila do sebe. Ostatní koukali nevěřícně, co se stalo, ale v zápětí se rozhodli Freedu následovat a téže se nechali do knihy vtáhnout. Ocitli se tak na náměstí Sandpointu. Nejprve si myslili, že je kniha pouze teleportovala do jejich domoviny, avšak vše kolem nebylo úplně reálné. Veškeré věci byly vyrobeny z papíru a i domy působily jako kulisy, než obytná stavení. Jedinou kamennou stavbou, která působila realisticky, byl malý domek hned u náměstí. V něm u psacího stolu seděla elfí dívka s dlouhými žlutými vlasy a zrovna studovala jakousi knihu. Na druhém konci místnosti u oken stály 4 stojany na zbroje a na nich byly zavěšeny 4 kostýmy připomínající hrdiny z legend Hledačů cest.
Dívka se tvářila poněkud vystrašeně, ale vzápětí její obavy vystřídala radost z přítomnosti někoho jiného živého, z masa a kostí. Naši dobrodruzi se tak dozvěděli, že se nejspíše nacházejí uvnitř knihy, která formou divadelních her pojednává o příbězích z doby Thassilonské říše, které sepsal sám Sun Tzu , a z dob založení Sandpointu, od neznámého tvůrce. Bude tak zjevně zapotřebí obléci si kostýmy a scénky sehrát, dokud je kniha nepustí ven. Silvia, jak se elfka představila, jim dělala průvodce příběhem, kdežto naši hrdinové si oblékli kostýmy a vydali se hrát.
Prvním představením bylo zasvěcení Sandpointské kaple, malého kostelíčka, který byl postaven při založení Sandpointu skupinou hrdinů. Jako rozehřívací kolo to naprosto stačilo, neboť duchové, kteří se na náměstí objevili jako diváci této události, vzbuzovali jistě trému v našich hrdinech, ovšem duch písaře, který se zde také zjevil, byl tímto divadelním vystoupením relativně potěšen a pustil tak naše hrdiny k dalšímu dějství. To se odehrávalo na balkónu v paláci velkého Xina, mocného panovníka Thassilonu, který zkrotil dračí moc. Hrdinové se zde měli obléci do rouch 4 nejmocnějších vládců run a prezentovat před panovníkem klady své moci. Tento úkol zvládli bravurně. Nolli se dokonce do své moci hněvu vžila natolik, že se prezentovala jako mocnější než samotný vládce Xin. Ten ji trochu umírnil, avšak imponovala mu Nolliina horlivost. Takto se všichni dobrodruzi vystřídali a každému byla přidělena část velké Xinovi říše do opatrovnictví. Duchové, i samotný duch Sun Tzua, který vše bedlivě sledoval, byli tímto hereckým výkonem naprosto nadšeni.
Poslední scénou, do které se musela zapojit i Silvia, byl útěk skupinky hrdinů ze zlatého města Xin Shalastu, kdy dotyční prchali před valící se armádou obrů a stráží, majíce za úkol zachránit malé děťátko. Tak jak příběh žádal, tak naši hrdinové učinili. Byl to naprosto heroický výkon v oblasti scénické tvorby a ač je zranění, které utržili, opravdu skutečně bolela, poté, co scénu dohráli a Silvia utekla za hradby s dítětem, všichni zúčastnění duchové rázem ustali ve své činnosti a začali tleskat společně s Sun Tzu, který uznal, že svou knihu vkládá do správných rukou. Takto kniha vrátila své vězně do našeho světa a již nadále neměla žádnou potřebu někoho do sebe vcucávat. Zato Silvia, ona elfka z knihy měla potřebu se sebrat a odejít někam pryč, společně se starobylou knihou. Ostatní proti tomu téměř nic neměli, ovšem Greg s chladnou a naprostou vážností vyřkl na Silvii zatykač vydaný Absalomskými Hledači cest a označil ji pravým jménem jako Veoleu Ostrokvětou. Silvia, nebo Veolea, jak chcete, se nejprve zarazila, ale poté, téměř blezkovou rychlostí, její vlídný obličej nabyl křivek hněvu a běsu, Veola vytasila své zbraně a vrhla se na Grega v posledním zoufalém útoku. Nemusím snad zdůrazňovat, že neměla příliš mnoho šancí.
Shihedronští byli Gregovou změnou vystupování celkem šokováni, ale poté, co jim Gregory vysvětlil, že toto byl jeho úkol, aby se mohl stát plnohodnotným členem Hledačů cest, i přes drobná podezření raději všichni pokračovali dále. V horním patře pevnosti se nacházela svatyně zasvěcená Erastilovi. Paroží a kožešiny honosně zavěšené na zde však byly pokryté krví a vnitřnostmi kajícníků, kteří nechtěli své útočiště opustit. Jejich těla zde byla roztrhána nebo rozbita o dřevěné lavice, či nabodána na majestátní paroží. Nad hlavním oltářem se navíc tkvěl krví nakreslený symbol sedmicípé hvězdy. Danara okamžitě symbol smyla, neb nechtěla dopustit, aby nadála znesvěcoval toto místo. Po takto alespoň částečné satisfakci tak mohli pokračovat dále.
Druhá místnost byla pracovnou velitele celé pevnosti, kapitána Lamatara. Ačkoli se zdála místnost prázdná, přeci jen se podařilo odhalit tajnou skrýš, ve které, k udivení jak Jakardrose, tak i Valea, Lamatar schovával milostné ódy věnované nymfě jménem Myriana. Nikdo by do drsného kapitána neřekl, že je schopen tak hlubokých citů, každopádně se oba hraničáři následně shodli, že velitel občas prováděl své noční vycházky kamsi do neznáma. Možná tak že navštěvoval svou Myrianu v oblasti jménem Whitewillow. Posbírali tedy všechny dokumenty a pokračovali dále.
V poslední místnosti, kterou byla jídelna se nacházeli dva zlobři a nejspíš poslední dva členové rodiny Kreega, tedy čarodějnice Dorella a nevlastní syn Hookmaw. Jakmile tito čtyři spatřili naše hrdiny, neváhali učinit krevní mstu. Dva zlobři sice nebyli žádnou výzvou avšak Dorelliny kouzla a Hookmawův zuřivý běs dokázal nemyslitelné. Když už se zdálo, že naši dobrodruzi vítězí nad zlobry, seskočil Hookmaw z jídelního stolu a s pěnou u ocelové huby jedním mocným švihnutím probodl jedinou osobu, která mu stála v cestě, nebohou Freedu. Její křehké tělo nezvládlo nápor takové síly a zlobří hák jí projel skrz na skrz, přibivše její tělo k dřevěnému trámu. Jakmile Kreeg vytáhl svůj hák, dostal několik smrtelných ran a padl na zem, ovšem Freeda stále ležela bezvládná. Mrtvá.
Pevnost Rannick tak byla osvobozena od nadvlády zlobrů, ovšem za jakou cenu? Jakardros požádal naše hrdiny, aby převzali pevnost Rannick do svého opatrovnictví, neb sám by nezvládl dát celou pevnost opět do pořádku a vést ji. Sandpointští…tedy odpusťte, to by byla diskriminace přespolních….jak jim nyní budeme říkat?...ehm….co třeba…počkejte, podívám se do knihy….anoo….ah, tady….Dobyvatelé Shihedronu…..budiž tedy…nuže Shihedronští nakonec po krátkém upejpání se přeci jen souhlasili a převzali tak na sebe neuvěřitelně náročné břímě. Snad se jim dobře povede.
Bohužel, dlouhé byly spory o tom, jak přivést Freedu spět k životu. Otec Dominicus, velekněz řádu Erastilova, nabídl našim hrdinům za pomoc nejmocnější artefakt, jaký kdy dostal smrtelník v tomto území do rukou, samotný Roh vzkříšení, což byla relikvie ve tvaru mohutného rohu, ve kterém by se mohl s přehledem vykoupat dospělý člověk, zasazený ve zvonici pevnosti. Greg s Nolli však s takovým rituálem nesouhlasili, jen Danara usilovala o to, aby byl rituál proveden. Greg s Nolli ovšem vymysleli, že může Shalelu zajet k drujdům, kteří jsou nejméně dva dny cesty odsud, aby nepokusili Freedu oživit i přesto, že nikdo nemohl tušit, jestli bude po takovém oživení z Freedy opět gnom. Shalelu nepřišel nápad jako dobrý, ale Greg s Nolli se nedali přesvědčit, a tak elfka vyrazili, až koně uštvávala. To ovšem netušila, že ohromné neustávající deště vyvolali v území pod hákovými horami téměř povodeň. Všechny mosty byly zaplavené a bylo jen otázkou dní, než se voda dostane i do vesnic, tedy pokud sama nepovolí.
Shalelu se tak vrátila s nepořízenou, ovšem Danara, za využití božské magie, ji přeci jen přes vodu přenesla a nechala ji pokračovat dále v cestě. Mezi tím se naši dobrodruzi pokoušeli přesvědčit obyvatele Turtleback Ferry, aby opustili své domovy a odešli do pevnosti. Namyšlení a ztrátou Nebe zaslepení obyvatelé však odmítali. Pouhá třetina lidí, tedy něco kolem 150 obyvatel společně se starostou Maelinem Shreedem a jeho rodinou, se přestěhovala z města do pevnosti Rannick. Od Shalelu navíc nepřicházela žádná pozitivní zpráva o jejím pokračování v cestě, tudíž je téměř nesporné, že Freeda bude mrtvá ještě drahně delší dobu.
Ustane nadcházející záplava, nebo smete celé Turtleback Ferry a jeho přilehlé vesnice? Co obři, přijdou? A kdy? Kam se vlastně podělo tělo velitele Lamatara a kdo je jeho záhadná nymfí milenka? A plánuje Lucrecia opravdu vypuštění přehrady tak, jak se domnívá Greg? Bude Freeda vůbec někdy ještě vzkříšena? Plno otázek a takového vyprávění, co mě ještě čeká, ovšem pro dnešek již dost.