Session 29. - Barl Breakbones

Je úterý, 18. Netha (Listopadu) roku 4708 AZ. Je tomu již přesně dva měsíce a 18 dní, co se v malém městě na útesu, jménem Sandpoint, konaly slavnosti bohyně Desny a otevírání nové katedrály zasvěcené místním bohům (Zdá se to tak dávno, že to snad již ani není pravda..). Je to přesně 79 dní od chvíle, kdy dal goblinní útok na toto město dohromady skupinu sedmi hrdinů, kteří se odhodlali postavit něčemu, co daleko přesahovalo jejich, v té době, nejtemnější představy a nejstrašlivější noční můry. Řada z nich pod nátlakem temných sil padlo, někteří sešli z cesty dobrovolně. 

Pevné jádro se však zachovalo a do svého pluku statečných přibralo další potencionální hrdiny. Tito, zřídivši si svou pevnost, ne-li vlastní panství v okolí pevnosti Rannick v Hákových horách, nyní, po temné návštěvě Shimmerglanských bažin, spali spánkem spravedlivých - až do dnešního churavého rána, kdy je v brzkých hodinách probudily hlasy vířící na nádvoří. Slunce se schovávalo za šedivou oponou mračen, které chrlily přívaly sněhu, kam jen oko dohlédlo. Krajina byla sněho-bílá, téměř jako zamrzlá poušť zmítaná v pouštní bouři. Z nádvoří ovšem přicházely hlasy, které přehlušovaly řádění živlů a nenechávaly člověka spát. Chorálový zpěv znavených rytířů, jakoby se táhnul celým hradem, každou škvírkou a skulinou, až do morku všech místních obyvatel a probouzel v nich zármutek boji znavených válečníků a bohabojnost nejoddanějších věřících.

Jen jeden hlas, silný a charismatický, zároveň však i hrubý a panovačný, si dokázal přes toto vše proklestit svou vlastní cestu: "Jménem nejsvatější bohyně Iomedae, my, řád svatých služebníků, přicházíme až z Cheliaxu, abychom přinesli nové světlo do těchto míst!!" Tento hlas patřil Jakai Auvovi, paladinovi Dračího řádu Iomedae. Se svou družinou osmi rytířů a jedné kněžky stál uprostřed náměstí a panovačným hlasem cosi vykřikoval do okolí. Řada věřících obyvatel pevnosti před tímto zástupem klečela a modlila se, jiní trnuli v hrůze, ostatní v úžasu. Hradní stráže však byly připraveny na hradbách a mířili na skupinu svými luky. Všichni však čekali na rozkazy od svých vládců.

Naši hrdinové, když slyšeli hluk zvenčí, rozdělili se na dvě skupiny. Ta diplomatická, čítající Noli a Danaru, šla rovnou na nádvoří, ta obranná, tedy Greg s Freedou, se přesunula na hradby tvrze, odkud vše sledovali, připravení kdykoli na nezvané hosty zaútočit. I vystoupila Danara rázným krokem před rytíře Iomedae a tázala se jich, co chtějí. Velitel se představil jako Jakai Auvo, paladin řádu Iomedae, který přichází v tato místa se svatým úkolem odvést zločince do Cheliaxu, kde budou řádně potrestáni. Až v tuto chvíli padl kněžčin zrak na zástup sedmi otrhaných otroků, kteří se v okovech váleli na zemi, stahaní a znavení dlouhou cestou v zimě a sněhu. Šokovaná Danara nevěřila svým smyslům a začala vzdorovat, neboť nechtěla žádného ze svých lidí, ať by se jednalo o jakéhokoli zločince, vydat této pochybné skupině. Paladin s určitým vzdorem počítal, a tak přednesl listinu stvrzenou řádem Iomedae, který působil v Cheliaxu, která vyzívala všechny země, do kterých tato jednotka vstoupí, aby napomohly držiteli této listiny na jeho svaté cestě za nápravou světa. Veškeré negativní ohlasy však byly brány jako projev nevole v ničení zla na této zemi, ne-li snad samotný nepřátelský akt vůči majestátu Iomedae. Na svou obhajobu paladin přednesl, že již prošli Magnimarem, kde nabrali oněch 7 otroků a že je Magnimarský starosta poslal do své pevnosti, tedy do Rannicku, kde se to mělo zločinci jen hemžit.

Greg s tímto aktem také nesouhlasil. Ještě více jej však rozčilovalo, že bezstoudně vkráčeli doprostřed pevnosti i přesto, že byly brány zavřeny. Zapeklitý oříšek byli tito lidé. Co však Greg nechtěl, bylo plýtvání jeho drahocenných střel, proto raději navrhl, ať si vezmou tak dva, nebo tři lidi a zase odejdou pryč. S tím ovšem nesouhlasila Danara a dokonce vyzívala paladina, aby se choval jako zastánce své bohyně a odkráčel pryč. To znaveného Jakai téměř vybičovalo k nepříčetnosti. Seděl ve svém sedle a svíral hlavici meče, avšak snažil se zachovávat si klid. Jeho kněžka mu v tom ale moc nepomáhala. Neustále jej šeptem pobízela, že čas jejich mise se krátí, že se zde nemohou příliš zdržovat, ale že potřebují každou živou duši a že Danara vůbec nevypadá jako pravá zastánkyně své víry a vůbec, že celá tahle pevnost je prohnilá a zkažená. Jakai zprvu na pobízení kněžky nedal, ovšem pro jistotu si prohlédl Danařinu auru. A bohužel, jeho pravá ruka se nemýlila, Danara opravdu nevyzařovala ani špetku dobré aury. Naneštěstí z její strany to bylo proto, že těsně před tímto rozhovorem na sebe seslala kouzlo „Skryj přesvědčení“ – čistě, kdyby náhodou. Díky tomu přešel Auvos do protiútoku. Nařknul Danaru že právě ona není tím za koho se vydává, vybral tři konkrétní lidi, přednesl důkazy jejich viny a chtěl s nimi odejít. Danara však stále protestovala. To již kněžka našeptávala svému paladinovi, že má Danara v batohu temné předměty zla a že samotné toto místo by zasloužilo ztrestat. Padla jedna urážka od Danary na Jakaie a ten, v neskrývaném hněvu a odporu tasil meč. Se slovy, že nenechá urážet svou čest a bohyni, za kterou zde stojí, se vrhnul na Danaru s Noli.

Dav lidí se začal s křikem rozprchávat do všech stran. Kněžka na koni jich pár donutila kleknout na zem, ale ostatní byli v mžiku pryč, jen hradní stráž z uctivé vzdálenosti střílela šípy na skupinu rytířů. Strhl se lítý boj. Rytíři se vrhli na Nolli a Danaru a snažili se je obklíčit z obou stran. Jakai povznesl svůj symbol Iomedae, který se zlatě rozzářil, a v trysku svého koně zaútočil na Danaru. Noli se bránila seč mohla a snažila se Danaru krýt, kněžka Desny zas sesílala kouzla, jak mohla, ovšem přesila byla příliš velká, a tak po pár chvílích ležela Danara na zemi v kaluži krve. Freeda s Gregem pálili kouzla a náboje z hradeb dolů, snažíce se zlikvidovat hlavně kněžku na koni, ze které se vyklubalo něco nečekaného. Pokaždé, když dostala kněžka zásah, utrpěl zranění jeden ze sedmi otroků v řetězech. Jak kruté a ohyzdné, ovšem nedalo se nic dělat, po čase tak všichni vězni zemřeli. Kněžna mezi tím kouzlila Temnotu, zraňovala všechny kolem sebe temnou silou a celkově se nechovala vůbec jako kněžka Iomedae.

Skupiny lučištníků střílely do davu rytířů a snažily se alespoň trochu urychlit celý masakr. Hlavním cílem našich hrdinů se tak stala kněžka. Čím více ran dostávala, tím více lidí začalo umírat kolem ní, dokonce i z řad rytířů Iomedae. Jakoby je k sobě připoutala ďábelským kouzlem. Když všichni rytíři i otroci, kromě kněžny a paladina, padli, nebylo již nic, co by kleričku chránilo před jistou smrtí, a tak záhy padla. Jakai, když viděl že padla temnota a jeho druzi jsou mrtví, slezl z koně a v poslední chvíli zoufalosti se snažil vyléčit padlou kleričku. Marně. Když pokládal své ruce na její tělo, jeho magická zář, opora jeho bohyně, vyhasla dočista. Zničený a zoufalý paladin sáhl po své dýce, snažíce ukončit hrdě svůj život svou vlastní rukou. Marně. Greg na tento okamžik čekal a vystřelil mu dýku z ruky. Raněný paladin se tak v beznaději topil v slzách. Nechali jej zajmout a odtáhnout do vězení.

Danara ležela na zemi, smrtelně raněna a všude kolem ní tekla jen krev, která se mísila s hlínou. Všichni se kolem ní seběhli a téměř okamžitě jí odnesli ke kněžím, aby se na ni podívali. Mezi tím se ostatní snažili prohledat mrtvou kněžku z Cheliaxu. Ke svému neuvěření u ní, pod šedivou kápí, nalezli koženou, sebepoškozující zbroj s nekromantickou aurou. Dále pak pár mučících nástrojů, ale hlavně svatý symbol Zona-Kuthona. Jak jen se něco takového mohlo přidat k takovéto skupině zatím zůstávalo ve hvězdách. Jisté bylo jen to, že nejspíše ona byla příčinou toho všeho. Lidé se pomalu vrátili na svá místa, nádvoří se vyčistilo a tento nepříjemný incident zastínil úkol daleko větší povahy. Vyhledat sídlo zlobrů a najít Jakardrosovo tělo. Danaru kněží přivedli opět k vědomí. Její tělo bylo sice zubožené a s trvalými následky, ale péče akolytů ji učinila bojeschopnou. A tak se naši hrdinové po krátké přípravě vydali na sever skalistými horami. Cesta trvala asi 4 hodiny, než se konečně dostali po skalnatých převisech, úzkých steskách a zavalitých cestičkách ke skále, v jejímž středu byl velký černý vchod do jeskyně. Vchod hlídali dva strážní, dva zlobři nervózně hledící všude kolem. Jejich pohotovost nejspíše způsobovala hlava jejich druha napíchnutá na oštěpu hned vedle nich.

Jak jen se naši hrdinové vypořádají s touto stráží? Hodí tam snad kouzlo „Ticho“ a v jednu chvíli oba strážné zlikvidují, aby nevyvolali poplach? Nakráčejí tam hrdě a nerozvážně, očekávajíce jakýkoli příval, který by mohli zlikvidovat? Proplíží se snad za zády stráží a nepozorovaně vniknou dovnitř? Ne! Nolli prostě sebevědomě vezme symbol Shihedronské runy s Danařina batohu a naprosto suverénně před oba zlobry nakráčí, vyžadujíce si přístup dovnitř. Zmatení a konsternovaní zlobři na sebe chvíli hleděli, ale když se shodli na tom, že drží v ruce symbol jejich velitele, měli by jí pustit i se skupinou dovnitř. Neuvěřitelně přesvědčivé Antré.

Vchod do jeskyně, kromě kamenného oblouku, tvořilo i gigantické kostěné žebroví vystupující ze země. Každé žebro bylo navíc pokryté shihedronskými runami, které na něj byly vyryty. Tyto ostatky Freedě velmi nápadně připomínaly kosti Behemotha, kterého zde nejspíš klan Kreegů před lety skolil. Hned za kostmi stála obrovská socha asi čtyřicet stop vysokého obra s černou kůží posetou prasklinami a oděrky. Nesl majestátní brnění – pozlacené a posázené drahokamy- a obrovskou kůsu svíral ve svých obrněných dlaních. Jeho obličej zakrývala helma ve tvaru běsnícího ďábla a kolem jeho krku vysel obrovský symbol sedmicípé hvězdy. Tato gigantická socha byla ve skutečnosti přetrvávající tělo Gargadrose, dávného generála Karzougovy armády. Během chaosu, který vznikl s pádem Thassilonu, prohlásil Gargadros Hákové Hory a přilehlá území za své panství, započínající první lini Králů Běsu.

Další stráž uvnitř spletité jeskyně také nedělala problémy a nechala naše hrdiny projít dále, k trůnnímu sálu. Než však vešli do tohoto otevřeného nádvoří, přilákal je švitořivý zvuk nedaleké jeskynní kóje. Skupina žen se svými skřehotavými zvuky hádala, která z nich je krásnější. Během svých debat velely svému novému otrokovi, který jim nosil pití a oblečení. Jeho jméno bylo Lamatar! Lamatarovo jméno přivábilo naše hrdiny o to rychleji. Prakticky vběhli do ložnice tří dam, dá-li se, těm šíleným aberacím, které tam stály a obdivovaly své vlastní křivky, říkat dámy. Jeskyně naplněná puchem shnilého jídla a špíny skýtala útočiště pro tři sestry, čarodějky. Briselda byla usmrkaná hrbatá zrůdička s přerostlými drápy, které vyrůstaly z jejich paží. Grelthaga byla vysoká a hubená jako kostlivec, obalená ve špinavé bílé róbě a Larastina měla obličej vypadající jako Golarionské pobřeží po dopadu meteoritů. Samá jizva, díra a kráter, ze kterých vytékal zelený sliz. Byla také tlustá a nateklá, s prsy, které ji vysely až ke kolenům.  Tato tři stvoření si zde hrála se svojí novou hračkou. Lamatarem, který vypadal hrůzněji, než kdy před tím. Ty čarodějnice z něj udělaly jakýsi přízrak. Jeho tělo bylo pokryto vrstvou ledu, jeho levá ruka vypadala téměř jako dráp z ledových ker a na jeho čele seděla ledová koruna.

Všichni koukali velice překvapeně na nové hosty, kteří přišli do jejich sídla. Naši hrdinové ovšem zachovali nonšalanci a chladné tváře a nenechali se rozhodit děsivým zjevem čarodějek, a tak mohli zabřednout do konverzace. Greg začínal vychvalovat krásu, kterou všechny tři ženy oplývají a svěřil se jim, že přišli z bažin, kde zabili Myrianu, vílu. Čarodějky nevěřily svým uším – že by snad jejich sokyně v kráse a bývalá sestra byla mrtva?! Ano, bylo tomu tak a tak se čarodějky nebránil ve svěřování se o svých strastech. Vylíčily, jak byly kdysi vážené čarodějky místních zlobrů, avšak když přišel ten Barl Breakbones a převzal zde velení, tak sestry nevědí, na čem jsou, a bojí se o svá postavení. Greg jim nabídl řešení. Spojit se s ním v boji proti obrům a navrátit klan do rukou zlobrů. Sestry chvíli váhaly, ale poté souhlasily. A tak se naši hrdinové postavili jisté smrti s určitou nadějí z nepřátelských řad.

Gigantická komnata s otevřeným stropem, kterým sem svítilo denní slunce a padal sníh, byla poseta kamennými hlavami dávných Králů Běsu, kteří zde vládli po staletí. Jen úzkým koridorem se dalo projít dále, k místu, kde vládl stín a kde se nacházel velký kamenný trůn. Na onom trůně seděl Barl Breakbones, statný a relativně obtloustlý obr. Po jeho pravici se vlnila ve své hadí podobě Lucrecie a po Barlově levici stál jeden obr, nejspíše osobní strážce. Barl se divil, co mu nesou čarodějnice za vězně a Lucrecie okamžitě poznala své oblíbené hosty. S čím však ani jeden z nich nepočítal bylo, že vězni nejsou tak úplně vězni a že čarodějky vyměnily strany. Barl propadl vzteku,  popadl své mocné kamenné kladivo a začal sesílat kouzla na své nepřátele. Jeho osobní strážce vrhal na skupinku vetřelců velké balvany a Lucrecie se nestyděla tasit zbraně a likvidovat, co jí přišlo do cesty. Padlo mnoho ran, mnoho zranění a do poslední chvíle nebylo jisté, kdo zvítězí, neboť obě čarodějky již byly mrtvé a třetí se rozhodla utéct. Bohužel pro ni neměl Greg rád zrádce a prohnal ji kulku hlavou. Lamatar se pral s Lucrecií, ale nevypadalo to, že by jí nějak těžce raňoval, možná vysál trochu životní energie a Nolli schytávala rány obrovským kladivem, jako kolík zatloukaný do země. Všichni padali únavou a vyčerpáním, ovšem nebyli by to naši hrdinové, kdyby nenašli způsob jak nepřítele vyřídit. Barlův strážce vyl sražen na zem a dodělán Freedou, Greg ustřílel Barla a já s Danarou jsme se postarali o Lucrecii. Tvrdý boj.  Když Barl ležel v krvi na zemi, neschopen se hnout, vysmál se našim hrdinům, že příval jeho armád sídlící v Jorgenfistu, je daleko větší než to, co by dokázali zvládnout, neboť jeho pán Mokmurian se již třese, až toto místo ovládne. Kde však pevnost sídlí, to Barl neprozradil.

Poté, co Barl padl a o jeho smrti se dozvěděl celý klan, začali zlobři z pevnosti prchat za svobodou. Naši hrdinové sebrali zbytky sil, dali se dohromady a posbírali vše cenné, snažíce se zlikvidovat pár prchajících zlobrů, po cestě. Z rozpadnutého Lamatara zbyl jen prach a kosti, a právě jednu kost přeci jen Ranničtí vzali, aby měla Myriana na Lamatara památku. Z pevnosti se stalo místo, které pude jistě využít pro těžbu nerostů, neboť zde byly pece, kovárna a doly na železnou rudu. Poslední věcí, která zbývala vyřešit, byla socha obra. Jakmile z ní naši hrdinové sundali shihedronský amulet, celá socha se rozpadla na prach – přeci jen to bylo mrtvé tělo, které se takto drželo nejspíše jen díky amuletu.  Zbytky po tomto obrovi se jistě využijí pro potřeby pevnosti. Z držav místního klanu spěchali Ranničtí rovnou do Shimmerglands, za nemrtvou vílou. Když přišli k jejímu jezeru a vložili jí do vznášejících se rukou Lamatarovu kost, víla se konečně rozzářila štěstím. Nechala tento ostatek plynout po vodě, zpívala mu milostnou píseň víl a zároveň na něj sesílala své poslední kouzlo – Reinkarnaci. Lamatarovo tělo začalo znovu dorůstat od malé prstní kostičky, až k hlavě. Jenže…nebylo jaksi takové, jak si všichni představovali. Místo podlouhlého lidského těla se zde tvořilo masivní svalnaté tělo nevelké postavy. A tak se z Lamatara po čase zaříkávání stal trpaslík. Když víla spatřila, že je její milý naživu, s úsměvem došla její duše pokoje a ona se rozplynula společně s celou nákazou těchto bažin.

Lamatar se chvíli vzpamatovával ze svého šoku, neboť jediné, co mu po jeho milé zbylo, byl náhrdelník podobný slze. Představil se svým zachráncům a poděkoval jim za vše, co pro něj učinili. Když si pak v pevnosti Rannick vyzvedl pár svých věcí a nějaké vybavení, vrátil se znovu do bažin, aby zde působil jako strážce tohoto hvozdu, aby se zde již žádná hrůza nemohla stát. Naši hrdinové si od něj vyslechli pár rad a nechali jej svému osudu. Freeda však měla větší radost z toho, že se jí probrala matka. Chvíli u ní seděla a ani jedna samým štěstím skoro nevěděla co říct. Hlavně že se setkaly živé a nyní už i zdravé.

Takto končil další náročný den našich hrdinů. Jak si poradí s předzvěstí obří armády a vůbec s osudem světa, to uvidíme příště.