Session 30 - Doly, Doly, Doly
Někdy, pokud jste hrdina, vás vzbudí ledacos. Křik plačící ženy, řinčení nepřátelských zbrojí, řev draka útočícího na pevnost, fanatické zpěvy svatých válečníků, zaplacená milenka snažící se nenápadně odejít z vaší postele, bolehlav…prostě spousta věcí, které nemá ani smysl hledat ve svých představách. Oto více si ovšem ceníte chvil, kdy vás vzbudí jen vaše vlastní přesvědčení, že spánku již bylo dost. A zrovna toto ráno bylo takto vlídné.
Uplynuly přesně jeden den od zabití Barla Breakbonese a Správce statků bedlivě čekal na své pány v pracovně, neboť věděl, že po včerejších zážitcích by jim měl lézt na nervy co nejméně. Diplomacie bylo jeho motem a pro případy jejího selhání měl i záložní plán - nechat nasupeného pána vyřádit se na novém vězni. Tato pojistka mu dala dostatek sebevědomí na to, aby se postavil do cesty prvnímu lordovi, či lady, který vystoupil ze svých komnat. A Greg byl právě tím vítězem. Jak jen to podat, pokud jde o nepříjemné záležitosti, je vždy oříšek, ale někdy se vše jaksi vyřeší i samo. Začalo se běžně. Vyúčtováním měsíčních dluhů. Pevnost je v mínusu, ale Greg pevně věří, že po řadě investic se oblast stane alespoň částečně soběstačnou.
Plán na výstavbu dvou rybářských vesniček je sice úžasná, avšak velmi náročná záležitost. Tři tisíce zlatých za osadu není opravdu málo. Naštěstí nepřátelé našich hrdinů oplývali dostatečným jměním, které tyto náklady velmi dobře zaplatí. A to, že je to krví, nikoho moc netrápí – buď oni, nebo my, jak se říká a peníze ani krví nesmrdí. Proto Greg jen nenápadně zaskřípal zuby a ledabyle hodil pytel s diamanty a zlatem po správci statků. Poté mohl herold přejít na delikátnější záležitost. Pomalu ze sebe vysoukal, že skupina horníků vyslaná do nedávno dobitých dolů se ještě nevrátila, i když zprávy měli podat již včera večer.
Tím byl ovšem Greg velmi nepotěšen, ovšem s neutuchajícím duchem bojovnosti se odhodlal …. zchladit si žáhu na novém vězni. I sešel tedy do vězení, kde se střetl s mírně hrbatou Danarou. Vstup do věznice vedl přes mučírnu, kde stáli dva strážní. Na skřipci zde byl položen bič a na něm i na skřipci zely zaschlé krůpěje krve.
„Kde je?“ optal se Greg strážných.
„Třetí cela vlevo. Visí na řetězech. Chtěl si prokousnout jazyk, tak jsme mu dali masku, jinak je… stabilizovaný.“
„A řekl něco?“
„Kromě pláče nad bohyní, která ho prý opustila, nevydal ani hlásek.“
Danara tam stála, svíraje ruce v pěst, avšak neřekla ani slovo. Tyto metody se jí silně příčily, ale jaksi stále věřila, že vojáci vědí, co dělají. Střet s zuboženým tělem Jakaie Auva, bývalého paladina Iomedae, s ní však velmi zatřásl. Jakai byl pověšen za kovové řetězy ke zdi tak, že se jeho nohy nedotýkaly země. Jeho polonahé tělo bylo zbičované tak, že na něm nezůstalo kousku nezčervenalé kůže. Na obličej měl zasazenu koženou masku, jež obepínala jeho hlavu v oblasti čelisti a překrývala jeho ústa. V masce byl zastrčen kovový klín tak, aby znemožňoval Jakaiovi jakékoli žvýkání. Jeho hrdost a důstojnost byly naprosto pryč.
Chvíli trvalo, než jej přiměli mluvit, ale jen co se Auvo zotavil, mohl začít výslech. Zubožený paladin chvíli ještě osočoval Danaru, ale po pár silných Gregových argumentech přeci jen přešel na sdílnější konverzaci. Z toho, co vypověděl, vyznělo, že řád Iomedae usiluje o navrácení Cheliaxu do rukou práva a řádu této
bohyně, která se tam narodila. Jenže Cheliax, město démonů, stvůr a krveprolití, rozšiřuje svou temnou moc stále dál a dál. Proto byly na jeho hranicích zřízeny pevnosti, které brání této zemi v invazi do ostatních městských států. A právě v jedné této pevnosti Jakai operoval. Dlouhé měsíce se drželi opuštěni ve své baště a v zoufalosti vyslali posla do jiné pevnosti o pomoc, neboť nápor démonů a stvůr z Cheliaxu byl silný a pevnosti docházely zásoby. Jejich velitel pevnosti se po dvou týdnech vrátil s jakousi kněžkou a novým svatým úkolem. Vydat se do jiných zemí a nabrat zde otroky, vězně, vrahy a zloděje, kteří své hříchy mohou odčinit službou pro paní Iomedae. I vydali se tedy do ostatních zemí, kde žádali o otroky. Například v Magnimaru byli velmi sdílní, neboť nestáli o válku s Cheliaxem a věřili, že řád Iomedae si s případnou invazí poradí. Vše probíhalo hladce, než dorazili k pevnosti Rannick.
Danara s Gregem poslouchali jeho vyprávění a poté jej seznámili s tím, kdo ona neznámá kněžka byla ve skutečnosti. Vmetli mu do obličeje, jakou zradu nepřehlédl a také to, že je jeho pevnosti nejspíš již dávno dobita a pod vládou Cheliaxu. Jakai se dal opět do táhlého sténání. Oba lordi odcházeli s uspokojením, že zničili jednoho starého muže a Greg nařídil Jakardrosovi, aby inicioval Auva do řad Černých vran, se vším co s tím souvisí. A Jakardros neváhal.
Byl slunečný den a sníh všude kolem vybízel k zimnímu veselí. Děti stavěly sněhuláky, sedláci odklízeli sníh z cest a Greg, Dannara a Freeda odcházeli z hradu do skalní pevnosti, podívat se, jak pokračují důlní přípravy. Putovali něco přes hodinu, když došli k úpatí skalní soutěsky, na malý kruhový plácek. Byli již lehce unaveni a nervózní, a proto na chvíli podlehli vlivu počasí a krajině kolem. Padli tedy do sněhu, máchajíce rukama, aby zanechali stopy po své přítomnosti formou sněžných andílků a začali se koulovat. Kousek jejich oblečení nezůstal suchý. Všichni byli pokryti sněhem až za ušima. Když však poslední sněhová koule proletěla kolem Freediny hlavy směrem k cestě soutěskou, všimli si, že k nim z dálky onou cestou přichází 5 postav. Naši hrdinové se oklepali od sněhu a Gregori svým dalekohledem pozoroval ony cizí postavy. Ti vypadali jako horníci. Měli na sobě nuzné otrhané oblečení a pomalu kráčeli…nebo se spíše sunuli směrem na pevnost Rannick. Zdálo se, že cosi proměnilo 5 horníků z pevnosti na zombie, neboť jejich šouravé pohyby a mrtvolné obličeje nemohly svědčit o ničem jiném. Souboj byl poměrně krátký, avšak uvnitř našich hrdinů nezanechal dobrý pocit. Báli se toho, co bude následovat.
Když dorazili do skalní pevnosti, jejich obavy se naplnily. Všechna těla, která zde nechali ležet, byla pryč. Zůstaly po nich jen krvavé čmouhy na podlaze. Místo nich se v komnatách nacházeli nemrtví. Kostlivci, zombie, celá pestrá škála těchto ohavných stvoření nosila rozsekané části těl Barla Breakebonese, Miriany, apod. do jedné místnosti na velkou hromadu. Nemrtví nepatřily zrovna k nejslabším. Byli zde totiž i Morgové, velicí červi obývající mrtvá těla a hrající si s nimi jako s loutkami. Naši hrdinové se ovšem odvážně probojovali až ke zdroji této ohavnosti. Byla jí elfka, velmi podobná té, kterou nedávno zachránili (a následně zabili) z oné magické knihy. Tato byla ovšem velmi nepřirozeně korpulentní. Její baculaté ruce právě svíraly masivní knihu kouzel a vyvolávaly z hromady mrtvol nového Morga. Hned vedle ní stál masivní Masivý Golem a jako doprovod tu stáli ještě dva kostlivci. Silvénia si nové návštěvy hnedle všimla. Netajila se tím, že ví kdo jsou a o co jí jde a po pár zdvořilostních frázích na naši trojici poslala své pohunky. Greg neotálel s ničením nemrtvých, vzal svou zbraň a jednou mířenou střelou zabil Silvénii kulkou do hrtanu. Ta se v překvapení sesunula k zemi. Jenže Mohrgové, kostlivci a golem již bylo na naše hrdiny příliš, zvlášť, když Freeda a Greg byli jimi paralyzováni. Jediná Dannara tedy chytla své přátele a ve zmatku souboje se s nimi teleportovala do Rannicku. První co viděli po tomto prostorovém skoku, byla hromada sena všude kolem nich. Koňská hlava, která se do ní právě zarývala, olízla Freedin obličej. Lordi se nacházeli v konírně, naštěstí živí a zdraví. Překvapení sluhové jen nevěřícně hleděli a nejistě se před lordy ukláněli. Bylo odpoledne a pevnost žila svým budovatelským ruchem. Jakardros zrovna v tuto chvíli vedl několik rekrutů, společně s Jakaiem, v okovech do útrob jeskyní. Na otázku, kam že je to vede, odpověděl jen „Lehnout si mezi předky.“.
Naši hrdinové byli unavení, zbídačení a na pokraji sil, když ulehali do svých postelí. I hrdina musí znát hranice svých sil. Dobrou noc.