Session 31 - Zpět v Sandpointu

Když jde o problémy, většinou nepřicházejí pozvolna, aby mohl člověk jeden po druhém v klidu vyřešit a pokračovat s rozvahou na další. Ne. Pokud už nějaké příjdou, nahromadí se najednou a ve chvíli, kdy je nejméně čekáte. A tak nejen, že bylo zapotřebí vyřešit nemrtvé v dolech, ale též sestře Danaře přiletěl dopis na křídlech vrány. Její sestra ji prosí, aby se vrátila zpět do Sandpointu, neboť město se bojí vpádu obrů, které jsou prý kolem. Ostatně, onen dopis si můžete přečíst sami, Zde. Podobný dopis ostatně přišel i Freedě den předtím, kdy jí zase žádal Marcus o příchod do města. Holt se tam asi opravdu vydají.

Když jde o ony problémy, naštěstí jsou tu přátelé, kteří jsou ochotni vám s nimi pomoci … pokud už je opravdu špatně. A tak se onoho dne Nolli rozhodla, že podpoří skupinku svou přítomností, neboť její meditace a péči o obří orly, převezme nyní někdo jiný. Naši hrdinové neváhali a vydali se do dolů. Cesta byla rychlá a svižná, neb bylo lepší se nezdržovat hloupostmi.

Doly byly prázdné a opuštěné. Tedy pokud nepočítáme hromady mrtvých nemrtvých a haldy rozsekaných těl, které tu nechala nekromantka. Jen v poslední místnosti se přeci jen něco hýbalo. Byl to poslední přeživší Morgh, který si momentálně pochutnával na mase masového golema. A stejně tak si naši hrdinové „pochutnali“ na Morghovi. Takováto stvoření nemají na tomto světě co dělat. Souboj netrval dlouho, maximálně pár vteřin a byl ta nenáročný, že Greg usoudil, že bude lepší prohledat mrtvou nekromantku, než plýtvat svými drahocennými náboji. A kdo ví co u ní taky našel. Zajímavé ale bylo, že elfka byla velmi podobná jedné elfce, se kterou se již setkali. Oné ženě, kterou vysvobodili z magické knihy a následně ji Greg odpravil. Jen tahle byla o poznání tlustější….až téměř nadpřirozeně, s ohledem na elfí „problémy s obezitou“.

Inu dostáli, čemu chtěli, neb doly již byly čisté. Stačilo jen poslat úklidovou četu, aby vše připravili pro trpaslíky. Tu ovšem přišla Danara se svým dopisem. Přemluvila ostatní, aby se s ní vrátili do Sandpointu, neboť se obává, že městu hrozí velké nebezpečí. Nikdo z přítomných neváhal, ovšem bylo zapotřebí nejprve nakoupit zásoby v nějakém větším městě. Nejpříhodnější všem přišla Korvosa. Velké obchodní město centralizované na ostrově. Jak se tam ale jen nejrychleji dostat? Jednoduše. Použijeme vlas velvyslankyně, která zde byla na návštěvě, a teleportujeme se za ní. Nápad se zdál být výborným, ovšem velvyslankyně nebyla z Korvosy, ale Riddleportu. Když jí sledovali observační magií, viděli, jak na lodi připlouvá do přístavu. Dle vlajek ke všímu překvapení ovšem bylo poznat, že připlouvá do Korvosy a vstupuje do hostince „U Bílého jednorožce“.

Lordi a Lady Rannicku tedy neváhali a teleportovali se za diplomatkou. Ovšem kouzlo nejspíš nevyšlo tak, jak mělo, a tak se všichni vznešení ocitli na stole výčepního hostince s názvem „U Dvou utopenců“. Místní notorici byli velmi překvapeni náhlým zjevem, ale runda pro všechny opět nastolila dobrou náladu. Dokonce i jídlo tu bylo dobré…tedy alespoň Greg spořádal celé vepřátko úplně sám, na posezení…a poté ravioly, šproty, atd. Místní hospoda tu ovšem žila. Dokonce se vyslechlo několik drbům. Například, že král je těžce nemocný a nyní vládne jeho žena, Ileosa, nebo že za královu nemoc může právě jeho žena… Nikdo samozřejmě neměl důkazy, ale hospoda důkazy nepotřebuje.

Po totmto veselí šli naši drazí nakoupovat do města. Prodali, co měli a koupili snad vše co chtěli, přičemž se ubytovali v hostinci U Bílého jednorožce. Byl ještě čas, a tak jejich kroky vedly do hradu, podívat se na krále. Gnom, který měl za správu hosty, nebyl zrovna nejpříjemnější, ale po předložení glejtů jim přeci jen udělil audienci u krále. Na šarlatovém trůnu, symbolu nadvlády nad Korvosou, ovšem neseděl nikdo jiný, než královna Ileosa. Byla velmi smutná a zachmuřená a vysvětlovala Rannickým, že její manžel je velmi nemocný, ale že již vyslala někoho pro lék, ovšem pokud se nezdaří, ráda se na ně obrátí. Královna byla celkově velice příjemná osoba, se kterou bude jistě velmi příjemné v budoucnu spolupracovat. Co bylo o něco poutavější, tak diplomatka z Riddleportu, díky které se sem vlastně dostali, zde trávily večery s místním diplomatem. Kdo ví, co asi řešili…

Inu, bylo již pozdě večer, a naši dobrodruzi se chystali do svého hotelu. Jen Grega pořád ne a ne přejít apetýt. Na pokoj si objednal celého vepře, víno a kandované ovoce. Pokoj měl jen sám pro sebe, takže se neostýchal. Nolli a ostatní dvě dámy byly z Grega celkem znepokojené…ale Nolli přeci jen o něco více. Jistě by považovala zaklepání na Gregovy dveře a optání se jej, „copak to s ním je?“ za nezdvořilé a málo dobrodružné, a tak se odvážila prodrat se na střechu skrze půdu, odendat střešní tašku, přičemž jí jedna spadla na kamennou zem dole, přelézt na druhou stranu střech a poté se slanit do Gregova okna, dívajíce se, co se děje. A samozřejmě spatřila Grega, jak se láduje jídlem. Jenže tu se pod ní začaly procházet stráže s pochodněmi, neboť prasklá taška přilákala majitele hotelu, který okamžitě povolal stráže, hledajíce údajného zloděje. Všem v hotelu bylo doporučeno nevycházet a chudák Nolli se musela chvíli krčit v podkroví starými krabicemi. Naštěstí na ni nikdo nepřišel a ještě ji pokojová služba poprosila, aby nevycházela z pokoje, neboť zde hledají strážní.

Zbytek noci proběhl již v relativním klidu a druhého dne se mohli všichni teleportovat do Sandpointu.

Ach, Sandpoint. Město tisíce návratů a milionu tajemství. Jakých změn prodělal za tu dobu, co byli naši hrdinové pryč. Tedy, naši dobrodruzi se přemístili přímo na náměstí, před katedrálu. Novinkou zde ovšem pro ně byl mohutný kamenný pomník, zobrazující Nolli, Freedu, Danaru, Sintela, Gothrimma, Marcuse a Gaara, jak se krvelačně brání hordě goblinů. Pod každou podobiznou bylo navíc jméno dotyčného hrdiny. Okouzlující to záležitost. A jak tomu tak bývá, místní lid přijal své hrdiny s otevřenou náručí. Otec Zanthus byl rád, že vidí své děti živé a zdravé, děti valily oči při pohledu na skutečné hrdiny a naši drazí se na chvíli cítili zase jako doma. Jen ne všechny změny byly pozitivní. Ameiko Kaiitsu propadla smutku. Celý Rezavý drak se ponořil do černých barev. Lidé už jej nenavštěvovali a poslední dědička rodu prodala zbytek majetku Scarnettium a nyní přežívá sama v rozpadajícím se hostinci. Když se na ní přišla Danara podívat, schytal spršku výčitek a slz zničené ženy. Bohužel s tím nedokázala nic dělat. Gaarův otec raději zavřel svůj obchod a už se nestýká s lidmi.

I Marcus vypadal poněkud unaveněji. Jeho svěží odhodlanou tvář vystřídalo zachmuření a kruhy pod očima. Jako velitel stráže, jež titul získal poté, co se Hemlock odstěhoval se svou milenkou do Magnimaru, měl plno starostí. Jistě, zločinu na ulicích díky němu ubylo, avšak zloději, vrazi, lupiči a jiná havěť si nacházela jiné způsoby škození. I tak ale rád své druhy viděl a snažil se pomoci, jak mu pravomoci dovolovaly. Bohužel, po snaze našich lordů ustanovit z pevnosti Rannick samostatnou správní jednotku, již nebylo možné žádat Magnimar o pomoc, a tak se musel Sandpoint spolehnout sám na sebe. Na hradbách hlídali strážní a skauti co pár hodin informovali o stopách po obrech. Ovšem proč se mělo táhnout na tak bezvýznamné město? Inu, vydedukovali naši hrdinové, že za to možná může místní magická studna. Proto se rozhodli ji opět navštívit. Nejprve však zamířili za Sviňkouk, o kterém se tradovalo, že zmizel. Jeho krám byl zabouchaný a zamčený, ovšem dostat se dovnitř nebyl problém. V jeho domě pak nalezli nějaké vybavení a pár nelegálních jedů…tradičně… a jednu nastraženou past. Kromě toho však měl ve svém domě tento travič tajný vchod do podzemních prostor. Tento uměle vytvořený tunel vedl do podzemí pod Sandpoint, přímo do nám známé krypty.

Podzemí bylo stále stejně nepříjemné, zatuchlé a smradlavé, jako když jej opouštěli, jen tentokrát ubylo starých mrtvol a přibyly nové. Jedna ležící Vargouille a jeden člen Stahovačů, tu leželi v potoku zaschlé krve. Poté, u hlavního oltáře a u znovu nabité fontány, stáli oni kultysti. Nejspíše zbytky stahovačů, kteří se přesunuly do Sandpointu obnovit svůj klan. A v jejich čele nikdo jiný, než sám Sviňka. Oni kultysti by nebyli problém, kdyby k sobě nepřivolali velkého kostěného škorpiona, přímo ze středu bazénku s lebkami. Sviňka ovšem skončil velmi rychle. Jednou přesně mířenou ranou mezi oči. Souboj byl sice velmi těsný, ale nakonec bylo zlo přeci jen poraženo. Naši hrdinové vycákaly zářící vodu z magické mísy a doufali, že už je po všem. Nikde už žádné jiné známky života nebyly, tedy kromě připravených krumpáčů nejspíše na další důlní práci. Jenže to již nejspíš nebude aktuální.

Po této námaze informovali naši hrdinové Marcuse o tom, co se stalo v podzemí a šli si odpočinout k Bílému jelenovi, místní vyhlášené hospodě plné luxusních pokojů a vybraných jídel. Ano, velká změna oproti posledně. Dokonce zde rod Scarnetti prováděl jakousi oslavu narozenin a nebylo by podnikavého Grega, který se chystal přichomítnout. Lord Scarnetti, obklopen svou mafiánskou rodinou, obdržel od Grega sklenku na přípitek a poté, co mu začal lord věnovat svou pozornost, obrátil se na něj Greg s dotazem na práci. Pan Scarnetti cizinci moc nevěřil, ale řekl, že když greg prokáže své schopnosti, zaplatí mu velmi tučnou částku za hlídání jeho villy na kopci, neboť se též obává útoku obrů. Greg souhlasil, a tak šla celá famílie i s gregem ke starému majáku. Lord Scarnetti řekl Gregovi, ať svou puškou rozezní kostelní zvony. Pravidelně a třikrát. A Greg to učinil tak mistrovsky, až svolal celé město k náhlé bohoslužbě. Zaskočený otec Zanthus využil této příležitosti, a předal slovo Danaře, aby vyprávěla o svých cestách a plánech na porážku obrů. Bohužel, Danara byla náhlým incidentem tak zaražena a zaskočena, že spíše než podporu, věnovala občanům další důvody k pochybnostem. 

Rodina Scarnetti se tak královsky bavila, že neváhala Gregovi zaplatit téměř celou dohodnutou částku. V pokročilém večeru se pak Greg vydal do kostelní věže, zametat stopy. Bohužel, jednu kulku nenašel. Když se plížil nocí, potkali jej dva strážní a podezřívali ho ze zlodějny. Greg byl nejprve zaskočen a snažil se vykroutit, ale ne příliš bystří strážci řekli něco, co pomohlo našemu střelci vzpomenout si, že je vlastně Magnimarským šlechticem,  lordem z pevnosti Rannick. (Oním něčím byla poznámka: "My jako známe nějakýho Grega, co se potuloval kolem Rannicku. Nooo...prej tam sejmul pár dětí." "Jj, Greg děťobijec to byl.." přitakal druhý "a toho bysme měli určitě zabásnout.") Naparování a popichování strážců v Gregův účet se náhle změnilo v rozpačité pokukování na sebe navzájem a několik omluv. Ještě že existuje ta protekce. 

Takto zajímavý byl po dlouhé době den v Sandpointu. Všichni, zaslouženě unavení, šli dřímat do svých postelí. Z krásného spánku byli naši hrdinové probuzeni velmi brzy ráno. Kolem 5té se rozezněly kostelní zvony. Ovšem ne na dlouho, neboť je po chvíli smetly obrovské létající balvany. Na severní bránu útočili obři!