Session 33 - Cesta do Jorgenfistu
„Není uměním v boji vyhrát, neb skutečné umění spočívá v tom, boji předejít.“
Sun Tzuo
Takto by se dalo shrnout pokračování našich hrdinů na pevnost Jorgenfist. Vida, že cesty jsou plné nepřátel, daleká a velmi náročné, rozhodli se, naši hrdinové, využít teleportu a přemístit se do pevnosti Rannick. Nechceme si přeci ani představovat, kolik času a úsilí by jim zabralo, jít do Jorgenfistu pěšky až ze Sandpointu – těch 320 mil. Nedejte bohové, aby ještě někdo z nich přišel k úhoně! V tomto případě je tedy „teplo“ pevnosti Rannick rozhodně příjemnější, zvlášť, když je Jorgenfist jen necelých padesát mil na sever od ní. Děsivá představa, že? A to ještě není vše.
Po Rannicku se v tu chvíli zrovna pohybovali trpaslíci, které pozval lord Greg, aby těžili v nedalekém dole železo a pod horou uhlí. Velitel trpaslíků, Hejmer Stoneskin, obchodní cestující z Deep´n Hole, nebyl moc ochotný mluvit jinak, než trpasličtinou a navíc tak trošku pohrdal menšími rasami. Proto se bavil spíše s Gregem, než s kýmkoli jiným, na podmínkách jejich vzájemného soužití. Po ne příliš vznešeně zdvořilé debatě se dohodli na provizi 25% pro pevnost Rannick ze všech vytěžených zásob a ještě si Greg od trpaslíka koupil opasek. Svou dohodu potvrdili poplivanou dlaní a douškem Gorumova kladiva.
Freeda byla navštívit svou matku, která se věnovala kuchařské činnosti ve své laboratoři….tedy spíše v pokoji pro hosty, který přetvořila ve svou laboratoř plnou bylin, dřeva, kořínků, částí těl živočichů, apod. Prohodili pár slov o rodinných záležitostech a Freedina matka pak vytvořila několik lektvarů proti wyvernímu jedu, kdyby náhodou byly v Jorgenfistu zapotřebí. Vejce orlů si spokojeně hověla u krbu a celkově celá pevnost pocházela dokončováním příprav na vrchol zimy. Po nádvoří se procházeli noví rekruti, mezi nimiž kráčel i bývalý paladin Yomedae. Jakardrosovi se nejspíš opravdu podařilo jej zlomit. Jediné, co starý muž odpovídal, totiž bylo „Ano, pane!“. Téměř tedy vánoční idilka, dá se říci. Odchod z tohoto místa tedy zanechával spíš pocit opouštění krbu domova, nežli temné, sněhem zakryté pevnosti v horách.
Cesta přes hory byla velmi náročná. Prudce sněžilo, foukal silný a ledový vítr a stezka se táhla převážně do kopce. Všichni byli dost vyčerpání, ovšem nejvíce ze všech Danara. Už dělší dobu jí je velmi špatně při větší tělesné námaze a tento výlet pro ni byl vyloženě mučivý. Naštěstí, kouzla její bohyně ji způsobovala určitou úlevu, každopádně stále v ní hlodala určitá obava, co se s ní děje a kdy jí to přepadne v takové míře, že nebude schopna bolest ustát. Nyní však nehodlala povolit a putovala dál. Po dvou dnech úsilného kráčení vysokým sněhem se nakonec všichni dostali k Jorgenfistu. Schovali se na vrcholu jedné z hor, které obkružovaly toto údolí, a pohled, který se jim naskytl, zmrazil i poslední zbytky jejich promrzlých těl.
Jorgenfist je vlastně pevnost v pevnosti. Mohutné hory, tvořící přírodní bariéry a jednu jedinou přístupovou cestu, jsou zde spojeny do velkého okruží, svírajíce relativně malé údolí, jemuž dominuje mohutná pevnost Jorgenfist, shlížející na Muschkalskou řeku. Stěny pevnosti mají 50 stop do výšky a 30 stop do tloušťky a hlídají je 4 hradební věže evidentně stavěné pro obry, s jednou hlavní bránou a vysokou Černou věží Jorgenfistu. Kolem pevnosti je navíc na osm táborů plných obrů. U přístupové cesty navíc stojí strážní věž a pravidelné hlídky stráží téměř všechny cesty. Kolem 1500 obrů je zde usídleno a tvoří jednu gigantickou armádu, připravenou k boji. Jedno je jisté. Kdyby armáda celá už teď vyrazila, Varisie by už nikdy nebyla taková, jako je dnes!
Jak se ale dovnitř dostat? Pokud je správná otázka, vždy se najde správná odpověď. Skupina lidí z okolních vesnic, po zuby ozbrojena a oplátována, si to šinula hlavní cestou přímo k pevnosti. Dva obři se jim postavili do cesty a ptali se lámaným lidským jazykem, proč přichází. „Společně s vámi ovládnout svět.“ Odpověděl jeden z banditů. To obrům stačilo, aby je do pevnosti vpustili. Naši hrdinové ale nemohli být takto na ráně. Jsou buď příliš známí, nebo by byli alespoň příliš nápadní, a to si nemohli dovolit. Raději se přemístili do daleké jeskyně na druhé straně údolí. Evidentně zde sídlil nějaký drak…možná zabitý Longtooth, neboť zde byl nemalý poklad. Nejvzácnějším předmětem tu asi byla platinová soška vládce run, Karzouga.
Díky krásnému výhledu na pevnost, se odtud mohli naši hrdinové přenést přímo na hradby Jorgenfistu. Desna jim evidentně přála a nebála se rozhazovat ... potvůrka rozverná. Jenže na hradbách nebylo vůbec příjemno. Vítr zde přeskakoval ze strany na stranu, na věžích hlídali obři a uvnitř pevnosti byl taky celkem šum. Nepočítaje podivná stvoření, jejichž dlouhé kly trčely ze stájí, kde spala. Hradba, na které stáli, sousedila s Černou věží, ovšem i ta měla své ochránce. Skupina harpií zde strážila z ptačí perspektivy. Freeda využívala svou clonu neviditelnosti, ale i tak museli kráčet velmi opatrně. Jednou se jim podařilo přilákat pozornost harpií omylem shozeným kamenem, ovšem jejich neviditelnost a tiché plížení jim nechaly harpie jen přelétnout nad hlavou bez povšimnutí. Potichounku tedy přicupitali všichni k velkým ocelovým vratům, které vedly do věže přímo z hradeb. Potichounku je obhlédli a s tichostí draka drásajícího své drápy o skalní stěnu se jim podařilo pouhým dotykem vrata otevřít. To ovšem vyburcovalo harpie, které okamžitě přiletěly k místu činu. Jedna harpie vletěla přímo mezi zavírající se dveře, ale bohužel nikoho neviděla, jen nevěřícně hleděla do tmy černé věže. Ještě než se vrata zavřela, uštědřil ji Greg pro jistotu jednu kulku. A nastala tma.
Dvě magická světla doprovázela naší skupinku po cestě dolů po kamenech z černého mramoru. Věž byla hodně vysoká a měla jen tři vchody. Ty hradební a dole, hlavní bránu. Stěny zde tvořily masivní kameny obložené černým mramorem. Ve stěnách byly zasazeny jakési výklenky, ze kterých hleděli sochy Gargoyl, jenž zobrazovaly svaté a démony Thassilonského pantheonu, které si po staletích zachovaly hrůzostrašnou podobu, jak je čas omílal. Na čelní stěně věže byl pak vyryt zlatý symbol ducha Páva, který se zde nejspíše uctíval. Jinak byla věž prázdná, kromě velké zvonice vysoko ve stropě a ledové krusty na podlaze v přízemí. A právě k ledové ploše naši hrdinové mířili. Sestoupili dolů a zjistili, že podlaha nejen klouže, ale i dost studí. Než však vše stačili prozkoumat, otevřela se masivní vrata a dovnitř vlétly harpie. Jak se ukázalo, nejsou to obyčejné harpie, jaké známe z bájí a vyprávění, ale tyto měly speciální bojový výcvik a nedělalo jim problém například vyhnout se kulkám, nebo zasadit takový úder, který člověka na chvíli ochromil. I přes své schopnosti ovšem létavci nezvládli schopnosti našich hrdinů.
Otevřená brána pak naskytla výhled na dva kempy obrů různých kmenů. Svižně tedy naši hrdinové věž prozkoumali a nalezli pod ledovou krustou padací dveře. Tak Freeda krustu rozmrazila a všichni vstoupili do podzemní místnosti. Jednalo se o jakousi kruhovou kryptu s 20 stop vysokým stropem. Podlaha zde byla též ledová a vzduch byl chladný, až štiplavý. V kryptě bylo na osm výklenků s kamennými sarkofágy, které ovšem nešlo otevřít, a policemi na knihy, které byly většinou prázdné, nebo ztrouchnivělé. Na severní stěně zde ovšem vysela…nebo spíše levitovala mumifikovaná postava, která svírala mohutnou schránku na svitky. Mumie otevřela zeleně zářící oči a cosi pravila:
„Doozde Auri! Doozde Auri! Illumina watashi wa! Doozde Auri!“ (Překlad z Thassilonu: Zelené světlo! Zelené světlo! Spaluje mě! Zelené světlo!)
Nářek, kterým tato slova pravil, ve všech vyvolával sklíčenost a zoufalost, protkanou beznadějí. Bylo jasné, od koho dostaly harpie svůj výcvik. Tento mumifikovaný mnich, šílený a trýzněný, se vrhl na naše hrdiny, drásal je, spaloval a drásal, dokud neshořel na prach, pod Freedinými kouzly. Zůstala po něm schránka, která však nešla otevřít a vchod do ještě nižších prostor vykutaný ve stěně.
Kam cesta vede, dozvíme se příště.