Session 34 - Útroby Jorgenfistu

Říká se, že spěch je výsadou nemoudrých, kteří ještě nevědí, že spěchat se nevyplácí, a, když už je pozdě, tak přece není kam spěchat. A když čas naše hrdiny velmi tlačí, dnes bylo zapotřebí jít s rozvahou.

Freeda se zasekla v kryptě. Zaujaly jí symboly na stěnách a na náhrobcích, které by jí pomohly pochopit, o co zde vlastně jde, a nechala ostatní, ať pokračují. Ti vstoupili do podzemních tunelů vykutaných do skály. Kromě všudypřítomné plísně a mechu zde žily vlastním životem i samotné cesty. Skála se totiž různě měnila, klikatila, mizela a zase se objevovala, vedoucí jinam, než předtím. Jakoby naše hrdiny vedla neviditelná ruka jakéhosi boha přesně tam, kam zrovna uvážil. Děsivá bezmoc, opravdu.

Po 10 minutách chůze se před skupinou otevřela místnost vytesaná do skály. Jakési útočiště si zde zřídila jedna obryně. Když vešli, zrovna se skláněla nad bezvládným lidským tělem a zřejmě jej zašívala. Greg obryni oslovil, ona se vylekala a otočila se na naše hrdiny s rukama nad hlavou, snažila se mluvit lámanou lidskou řečí: „Já, Conna. Vy mluvit lidsky?“ Gregory na ni promluvil v trpasličtině a dělal, že nerozumí, a tak s ní museli mluvit ostatní. Conna se svěřila, že je obrem, který nesouhlasí s Mokmurianovou nadvládou, že chce jen osvobodit své kmeny a přivést je zase na cestu tradic, neb ona je poslední ze starých obrů, kteří byli kdysi uctíváni, a rozhodně nechce takovéto vyhlášení války světu a aby obři vypadali, že jsou krutá a dobyvačná stvoření. Mokmurian si obry podmanil prý právě tím, že vyzval všechny starší na souboj a také jednoho po druhém zabil. Nyní jej ostatní slepě následují, označeni Shihedronskou runou. Když jakýkoli z nich prý zemře, jeho duše jde akorát posílit Mokmurianovu moc. A jediným důvodem, proč Conna stále pod Mokmurianem slouží je, že chce přesvědčit své děti, aby se vrátili k tradicím a porazili obra, který nechal zavraždit jejího manžela.

Poté ukázala na postavu muže, který ležel na pelesti, a probudila jej. Dotyčný neznámí jaksi neměl potřebu sdělovat své jméno a ani nikdo jiný neměl potřebu se jej na ně ptát, a tak všem muselo stačit, že se představil jako Hledač cest, hledající Xin-shalast. To trošku podrásalo nervy Gregovy, protože on je přeci tím hledačem, o kterém se má psát. Padlo několik ostřejších výměn názorů, ale nakonec se dospělo k nijaké dohodě. Status quo je přece také stav. Aby však…říkejme mu Letec…neboť prý přiletěl na létajícím stroji, kluzáku, který ovšem havaroval v těchto místech…dokázal, že je co k čemu, jal se otevírání tubusu na svitky, který se ještě nikomu nepodařilo otevřít. Chvíli jej studoval, poté pootočil několika jeho částmi a z malé lebky, která byla na víku, na ně vychrstl dým jedu. Trochu zakašlal, zesinal a zjevně mu bylo i špatně, ale nevzdával se. Otočil podruhé a schránku skutečně otevřel. V ní pak byly svitky s kouzly a jakýsi návod, otevírající bránu do knihovny.

Conna se nevměšovala do klevetění lidí. Málo rozuměla jak jejich jazyku, tak jejich povrchnímu myšlení, a tak jen poslouchala. Když pak všichni skončili, popsala jim prostory jeskyní a řekla, že klíč do spodních pater, kde sídlí Mokmurian, má generál Galenmir. Potom popsala draky, lamie, stráže, kasárny, hnízdo wyvern, redcapy, atd. Je zajímavé, jak při zmínkách o stvůrách Greg vždy zpozorní. Poděkovali tedy obryni a šli na lov wyvern, jak Greg nařídil. Ještě než odešli úplně, svěřila se jim naposled Conna, že se zdá, že Mokmuriana snad ovládá, nebo spíše Mokmurian hovoří o jakém si svém vzoru…nějakém Karzougovi. Velmi omílané jméno…nezdá se vám? A tak naši hrdinové vyrazili vstříc létajícím wyvernám.

Cesty zatáčely, klikatily se a dělali si, co chtějí, a jejich vůle nejspíš opravdu byla, vyplivnout naše hrdiny do spárů létajících bestií. Do jeskyně, kde wyverny hnízdily, vedly mohutné kamenné dveře, za kterými se rozprostíraly husté povlaky pavučin po stěnách i podlaze. Mez pavučinami se nacházely drobné černé korálky, které, jak se po chvíli ukázalo, jsou miriádami drobných černých pavouků, jejichž gigantičtí rodiče jsou hned za rohem. Jakmile se dva gigantičtí pavouci zpustili ze stropu, náš Letec udělal jediné, co mohl, zmizel… Opravdu zajímavé seznámení s neznámou osobou. Souboj byl tedy na Freedě, Danaře, Gregovi a Nolli. Pavouci, ač byli velmi otravní a jejich jed pálivý, padli po několika minutách. Wyverny se nacházely hned v další části jeskyně. Spaly. Greg se rozhodl zničit je na dálku, a tak střílel, jako první. Jedna ze tří wyvern tak padla ze svého hnízda na zem, ale druhé se podařilo naše hrdiny ranit a otrávit svým jedem, než padla k zemi spálená jak kuře. Třetí chvíli zápasila s Nolli, ale poté se jí podařilo uletět skalní štěrbinou ven.

Naši hrdinové byli již značně unaveni a sestře Danaře docházela kouzla, proto se rozhodla vejít do chodeb a začít se tam modlit i přesto, že se přímo za ní chodby neustále měnily. Půl hodiny sledoval zbytek skupiny měnící se jeskyni, až nakonec, s poslední změnou, stála v nové vytvořené chodbě skupinka šesti malých postav s červenými čepečky na hlavách, malými kosami v rukách a těžkými okovanými botami na nohách. Redcapové zaútočili téměř okamžitě, s krvelačným jekotem. Nolli jen tak tak odolávala jejich úderům, když jí jeden mužík kopl pod koleno, čímž ji srazil na zem, a druhý ji vrazil svou botu do obličeje. Greg střílel jako o život a Freeda metala kouzla, jen aby měla Danara trochu klidu na přípravu svých kouzel. Redcapů již zbyla jen půlka a po Nolli se vrhli na Letce. Ten uhýbal, jak uměl, ale neubránil se několika hlubokým sečným ranám po kosách. I Greg utržil dost těžká zranění, než poslednímu pidimužíkovi rozstřelil hlavu. Po souboji byli všichni k smrti unavení, ranění a krvácející, až na Danaru, která se s úsměvem zvedla, neb její kouzla byla připravena a šťastně mohla pokračovat dál.

I samotné sféry by se otřásly pod pohledy, které se do Danary zařezávaly od jejích společníků.

Kam se cesty hory klikatily dále, to si povíme příště.