Session 9 - První krev Stahovačů
Hezky se usaďte, moji drazí, a připravte se na příběh o tom, jak naši hrdinové zbavili Sandpoint jeho ďábla, který terorizoval místní farmáře, a jak se postarali o to, aby místní nádeníci ubránili svůj majetek. Aby toho nebylo málo, v Sandpointu se objevila série vražd, kdy objeti skončily velmi zohavené a s velmi povědomým symbolem vyrytým na hrudi.
Prvně však třeba vzdát čest chrabrému válečníkovi, jehož čekal opravdu krutý osud. Gothrimm, trpaslík celým svým srdcem a duší, jenž se tak neblaze přeměnil na kobolda, pod tíhou vzteku, hněvu, nebo snad záště, zmizel kdesi v srdci Tickwoodského lesa. Freeda se tak musela do Sandpointu vrátit bez něj. Kdo ví, kde je mu konec.
Onoho dne zdálo se, že Gaar a Sintel mají jiné věci na práci, a tak se Markus s Danarou a Freedou rozhodli, že dostojí svému slibu a vydají se na Sobalovu farmu vycvičit místní domobranu. A jak se rozhodli, tak též učinili. Po téměř celodenním výcviku místní sebranky již byla příliš tma na to, aby šli všichni pěšky zpět do Sandpointu, a tak se rozhodli, že přespí na farmě.
Onoho večera však koně začaly šílet. Vzpírali se, ržáli a kopali, až se utrhli ze svých uzd a dali se na zběsilý útěk. Až po chvíli byla spatřena příčina jejich zděšení, když velký černý stín snesl se z nebes a popadl jednoho z koňů do svých pařátů a odletěl s ním pryč. To bylo poprvé, kdy naši hrdinové spatřili Sandpointského ďábla naživo. Jejich cíle však směřovaly jinam, k Magnimarským stahovačům, avšak poté, co starostka Deverinová za ďábla nabídla odměnu (tedy hned po tom, co jim vynadala za nezabití bunyipa), rozhodli se jej přeci jen vyhledat a zlikvidovat. Kde však toto bájné stvoření hledat, toť otázka. I proto vydali se všichni za madam Mwashti.
Tato stará dáma již, jak se věštkyně rády chvástají, jejich příchod očekávala, a proto jim vyzvěděla legendy o Sandpointském ďáblu, které se tradují již od nepaměti. Toto stvoření prý pochází z dob Thassilonu a jako takové prý sídlí v Ďáblově jámě, avšak ten, kdo dá oběť a vysloví přání nad Studnou přání, ten se též Sandpointského ďábla dočká. Poté jim za nedesnické peníze vyložila budoucnost z karet. Každému zvlášť vyložila jeho osudovou cestu, po které právě kráčí a její výklad byl stejně šibalský a výmluvný, jako její pohled. Avšak uvidíme, co si naši dobrodruzi ze svých věšteb odnesou.
Před cestou za ďáblem se však ještě všichni vydali za Sviňkou, který, jak se ukázalo, prodával pod pultem jedy. Jelikož neměli dost peněz, na tak drahé zboží, přislíbili mu, že mu přinesou celého Sandpointského ďábla na pokusy. Sviňka souhlasil a prodal jim jeden z nejdražších jedů, které měl po ruce.
A tak se všichni vydali vstříc neznámému stvoření, které děsilo místní obyvatelstvo, ke Studni přání. Zde je čekalo nemilé překvapení, když studna, obestavěná polorozbořenou věží, ani po vhození celého zlaťáku a dlouhého čekání Sandpointského ďábla nevydala. Noli se rozhodla prozkoumat dno studny. Vzala své lano, omotala jej kolem stromu a poté se pomalu spustila dolů. Na samotném dně studny pak nalezla kamennou desku se symbolem Shihedronské runy. Trochu se nad tím zamyslela a poté sesbírala všechny mince, co zůstaly po okrajích dna a vydala se zpět nahoru. I čekalo se dále na smilování boží, než se objevil Jarpi. Jarpi byl mladý a statný pracovník Hebbova institutu, který pravidelně do studny přání házel několik mincí, aby si zajistil spokojený život, což se mu i prý dařilo.
Jarpi pravil, že studna opravdu funguje, jen se do ní nesmí lézt. Je to zakázané. Neboť posledně, když tam vlezli nějací lidé, nakrást mince na dně, již je nikdo nikdy neviděl. Studna je spolkla. Tato slova vzbudila v našich hrdinech záchvat myšlení a rozhodli se spustit se opět na dno, kde se teleportují pomocí hození mince na onen kámen s runou. Aby se ujistili, že za nimi nikdo jiný nevleze (nebo že oni poté nevylezou zpět), nechala Noli lano odháknout a vzala si jej k sobě. Jak naplánovali, tak učinili a po chvíli se všichni ocitli v doupěti samotného Sandpointského ďábla.
Tato tmavá, tisíciletí neudržovaná, jeskyně páchla shnilým masem a rozkladem. Naši hrdinové zde byli portálem vyhozeni na hromadu starých mincí, které se zde nejspíše střádaly od všech, kteří se ve studni něco přáli. Jejich tvrdý náraz však probudil bestii, která spala v tamějším rohu. Stvoření nejprve roztáhlo svá křídla a poté se zvedlo na zadní nohy. Byl to on, Sandpointský ďábel. Stvůra s tělem koně, krokodýlí čelistí, ohromnými blanitými křídly a dlouhým ještěrčím ocasem. Jen co ďábel spatřil vetřelce, vydechl ze svých úst spalující oheň, který všechny silně popálil. Souboj to byl téměř zoufalý, neboť bestie byla téměř nezažitelná a všichni naši hrdinové již silně vyčerpáni. Noli dokonce dvakrát padla do komatu, naší čarodějce docházela kouzla a Danaře léčení. Když se zdálo být téměř vše ztraceno, neboť ďábel se opět nadechoval na ohnivou smršť, zasadil Markus ďáblovi smrtící ránu do vzdýmající se bránice a poté jej přes hrudník vyhřezl, jako poraženého jelena.
Když bylo po boji, teprve poté bylo vidět, že ona místnost, ve které ďábel byl, byla nejspíše pokladnicí ještě z dob Thassilonu, avšak setrvávala zde velice poškozená a propadlá. Příliš cenností zde nebylo, avšak zajímavým nálezem byly vybuchující oštěpy, které ležely na hromadě starých zbraní. Bohužel, v jeskyni již nic jiného nebylo, a tak bylo zapotřebí se odtud dostat pryč. Všimli si, že podobný kámen s runou, jako byl ve studni, se nalézá i v rohu jeskyně a že ze zdi zde vytéká pramínek vody. I vzali mrtvého ďábla a za pomocí kapek vody, které vypustili na kamennou runu, se teleportovali … zpět do oné studny, kde již nebylo lano, po kterém by vylezli. Nezbylo nic jiného, než se pokusit vyhodit kotvu a doufat, že se zachytí za okraj. A opravdu, po chvíli se to povedlo a naši hrdinové byli volní.
Problém nastal, když měli dostat ďábla, který ležel na dně studny, k Sviňkovým noháma. Rozhodli se, že mu přinesou pouze hlavu, ale tu Sviňka odmítl s tím, e když už nic jiného, tak ať aspoň přinesou jeho vnitřnosti. Noli však mezi tím šla do gildy stavitelů a najala několik pracovníků z klatkou a dvěma povozy za neskutečných 300 zlatých. Když se pak dozvěděla, že Sviňka chce jen vnitřnosti, prostě přišla do jeho obchodu a bez udání důvodu mu jednu ubalila, až se nebohý prodavač a travič rozvalil na svém pultě. Nakonec se naší Noli ještě vysmáli trpaslíci, protože z původních 300 zlatých, na které Noli přistoupila, by to klidně udělali jen za pár stříbrňáků. To už však Noli odmítla řešit a poté, co přivezli Sviňkovi jeho vnitřnosti, se všichni odebrali odpočívat.
Druhého dne byla Noli vzbuzena Zelenogardějci a společně se zbytkem osazenstva dotažena před Hamlocka. Nejprve to vypadalo, že je Noli z něčeho podezřelá, avšak později se ukázalo, že vše není tak zlé a zelené. Bylo to totiž mnohem horší. Hamlock přišel totiž s tím, že po městě se začala šířit série krvavých vražd, které měly zatím jen jedno společné. Všechny oběti byly zmasakrovány k nepoznání a hrudě jim zdobily symboly Shihedronské runy, vyryté do kůže jakýmsi ostrým předmětem. Hamlock dal našim hrdinům několik stop, které za tu dobu nasbíral a ještě jednu znepokojivou věc. Dopis, napsaný krví na pergamen z lidské kůže, který byl nadepsán Noliným jménem a ve kterém stálo:
"Mluvili jsme o tom dříve, má paní. A právě to začalo. Přidej se do smečky a všechno to skončí."
Stopy
Ibor Thorn - "Muž, který nalezl těla. Vyděšený, moc toho neví. Vyslechnut a nepředpokládá se, že by věděl něco více. "
Ibora navštívili jako prvního. Byl to statný chlapík, který však nechtěl moc mluvit. Nakonec však vypověděl, že Katrin Vinderovou a Bena harkera nalezl dnes ráno. Kromě toho krveprolití si v místnosti všiml zápachu hnijícího masa. Puch byl prý tak silný, že jej donutil utéct, div se nepozvracel.
Ven Vinder - "obchodník, jediný můj podezřelý, avšak jen velmi pochybuji, že by byl něčeho takového schopen. Spíše je nevinný."
Ven byl ze smrti své dcery zcela zhroucen a zoufalý. Když se jej v cele ptali, co se mohlo jeho dceři stát a proč, vrhl se na ně v zoufalém vzteku a ze smrti své dcery vinil celou družinu, hlavně však Sintela, který ji prý nejprve svedl a pak jí opustil. S tímto mužem však jinak nebyla řeč.
První vraždy -"Tři podvodníci z města Galduria byli nalezeni v opuštěném chlívě na jihu města před několika dny. Jejich bodyguard útok přežil, ale hráblo mu a nyní je držen v místním sanatoriu."
Tam se naši hrdinové vydali hned po návštěvě pily.
Runa - "Na Harkerově těle byla vyrita jakási runa ve tvaru hvězdy. Konkrétně na hrudníku. Možná byste to měli prodiskutovat třeba s Quinkem, ten se v runách vyzná."
Tuto runu nebylo ani zapotřebí identifikovat, všichni poznali, že se jedná o Shihedronskou sedmicípou hvězdu.
Sandpointská pila - "Těla jsou stále na míste, jem málo se šahalo na místo činu. Doporučuje se zde začít s vyšetřováním, aby mohla být těla co nejdříve pohřbena a vše uklizeno."
Když skupina dorazila na místní pilu, již venku čekal dav čumilů a senzace chtivých zvědavců, avšak garda celou budovu zabezpečila a kromě Sandpointské sedmičky dovnitř nikoho nepustila. Jak vypověděl Ibor, tak tomu v budově opravdu bylo. Krev rozstříkaná po zdech a po podlaze, Katarinino tělo přeříznuté kotoučem od cirkulárky, se válelo bezvládně na podlaze, Harkerova půlka těla byla na hácích zavěšena na konci místnosti a druhá polovina těla se mu válela pod ním na zemi a nedaleko Katarinina těla ležela na zemi sekera, na jejíž čepeli zůstaly zbytky hnijícího masa. Celou místnost naplňoval neskutečný puch tisíců hnijících mrtvol. Harerův obličej byl celý pořezaný a chyběla mu celá spodní čelist. Jediný způsob, jak jej bylo možné identifikovat, tak bylo podle tetování vrány, které měl na podbřišku.
Místo činu bylo opravdu odporné, avšak bylo zapotřebí nalézt viníka. Tu se Sintel chopil sledováním stop a opravdu nalezl stopy bosých chodidel, které přišly z horního patra a opět se tam vrátily. Když se pak jal stopy sledovat dále, zjistil, že končí v řece, která kolem pily tekla a že dotyčný přišel a zase se do řeky vrátil, aniž by ji opustil na jiném břehu. Bylo to velmi zvláštní, jako kdyby dotyčný vůbec nepotřeboval dýchat…nebo, jako kdyby vůbec nebyl živý a přece chodil po tomto světě. Po konzultaci s otcem Zantusem vyšlo najevo, že je možné takováto stvoření vytvořit. Říká se jim Ghůlové, nemrtví pojídači, kteří šíří zkázu a svou nemoc po celém světě. Bohužel, stopa tohoto stvoření byla ztracena v moři a nikdo přesně neví kam vedle. Proto se naši odvážní rozhodli vydat se do Hebbova Sanatoria za panem Sevillou, jediným člověkem, který přežil první vraždu. Tento bývalý ochranář zde nyní seděl ve své cele ve svěrací kazajce. Jeho pleť byla pobledlá a jeho oči mléčné a trpěl zvláštní horečkou. Doktor Hebb jej zde držel na příkaz šerifa Hammlocka, který chtěl ze Sevilly vytáhnout co nejvíce informací vraždě jeho podvodnických pánů, avšak Hebb jej zde měl spíše na pozorování, neboť Sevilla mluvil celkem z cesty. Pořád povídal něco o velkých drápech, spoustě krve a ostrých zubech. Až nakonec, když spatřil Nolli, upřel na ni své bělavé oči a vydal ze sebe několik souvislých vět:
"On říkal. Říkal, že mě navštívíš. Jeho veličenstvo. Ten, který mne zničil, tak pravil. Má pro tebe místečko. Ach… tak žárlím. Má pro tebe zprávu .. Donutil mne si ji zapamatovat. Doufám že jsem nezapomněl. Pán by mi to neodpustil, kdybych zapomněl. Nech mne si vzpomenout… co jen … to…. Ach ano! Říkal, abys přišla do domu Neštěstí a setkala se se smečkou, protože mají něco úžasného, co ti chtějí ukázat."
Jakmile dohovořil, jeho tělo padlo bezvládně na zem. Jevil se mrtvý, naprosto bez život, když po krátkém čase se náhle prudce zvedl a za strašlivého ječení sebou začal škubat. Skrze rukávy košile mu prorazily rostoucí drápy a když se nynější hůl uvolnil ze svých pout, vrhl se na všechny přítomné. Hebb se svými kolegy utekl někam do bezpečí , zato Markus s klidem božího válečníka, jen vytáhl svůj meč a Sevillu jednou mocně zasáhl, když se na něj řítil. Byl to smrtelný zásah a hůl tak padl mrtev k zemi. Když se vrátil Hebb, všem se začal omlouvat, že takové chování vůbec neočekával, a že kdyby věděl, co se stane, nikdy by to nedopustil. Aby hrdinům v jejich pátrání pomohl, vypověděl, že dům Neštěstí se nazývá vila na útesu západně od Wisher´s willu. Tato budova prý patřila jakémusi Foxglovovi.
Jakmile zaslechli toto jméno, dali si všichni něco a něco dohromady a usoudili, že Foxglov je již od počátku ten největší zloduch. Jelikož se však začínalo stmívat - a příručky správného hledače cest radí, abyste nikdy, opakuji, nikdy, nechodili do strašidelných domů za tmy- vydali se všichni tuto stresující informaci vstřebat ve svých snech s tím, že ráno půjdou vše nahlásit Hamlockovi.
Co náš ještě čeká, co se seběhlo v domě Neštěstí, co se stalo se zbytky Sandpointského ďábla a od kdy vlastně umí Noli péct, to vše nám přinese další díl. A teď již dobrou noc a krásné sny na křídlech motýlích.